Číňané nejsou čistí. Místo aby se po velké straně umyli, osuší se jenom papírem…1)

Čína je fascinující země, kde se setkává nejstarší nepřetržitá civilizace světa s futuristickými megapolemi a pulzující ekonomikou. Cestovatel tu může zažít vše – od rušných ulic Pekingu přes klidné chrámy v horách až po divoké tibetské pláně.

Čína je obrovská země a jednotlivé oblasti mají velmi odlišné klima. Většina území Číny se nachází v mírném nebo subtropickém podnebném pásmu. Jižní oblasti leží v tropech a hory na západě země mají vysokohorské podnebí. Čím více na sever, tím více má čínské podnebí kontinentální charakter. V severní oblasti, včetně hlavního města Pekingu, stoupají letní teploty přes třicítku. Zima je tu pak velmi chladná. Ve střední Číně, kde leží například Šanghaj, je klima stále vnitrozemské, ale už mírnější. Na jihu země už se projevuje vliv oceánu. Léto je tu horké a zima mírná. Pobřežní oblasti jsou mnohem vlhčí než zbytek země. Nejvíce srážek se v Číně vyskytuje v letních měsících. Přinášejí je do země letní monzuny od východu a jihovýchodu. Směrem do vnitrozemí srážky ubývají. V létě se také může na čínském pobřeží objevit tajfun.

Kdy jet? Nejlepší období je jaro (duben–květen) a podzim (září–říjen). V létě počítejte s vedry a tajfuny na JV pobřeží, v zimě je sever mrazivý a západ vysokohorský.

• Víza: Turistická víza vyřizujte předem; vyplatí se rezerva min. 2 týdny.
• Doprava: Vysokorychlostní vlaky (CRH) jsou rychlé, spolehlivé a pohodlné; na delší trasy zvažte noční lůžkové vlaky. Vnitrostátní lety pokrývají velké vzdálenosti.
• Placení: WeChat Pay/Alipay jsou všudypřítomné; hodí se čínská SIM (eSIM).
• Jazyk: Mimo velká města se angličtinou nedomluvíte – pár frází čínsky pomůže.
• Jídlo: Na severu knedlíčky a pšeničné nudle, na jihu rýže a mořské plody; vybírejte stánky s frontou místních.
• Etiketa: V chrámech buďte tiší, nefotografujte bez dovolení mnišky/mnichy; darované vizitky si prohlédněte, nezastrkujte hned do kapsy.

O výrobě oceli (Velký skok vpřed). Vtip kritizuje šílené kvóty na výrobu oceli, které vedly k tomu, že lidé roztavovali své nástroje a nářadí, čímž si pod sebou podřezali větev a způsobili následný hladomor.

Stranický funkcionář přijede na venkov kontrolovat domácí pec na výrobu oceli. Vesničané mu hrdě ukazují hromadu ztvrdlého, nepotřebného šrotu.

„Soudruhu, splnili jsme kvótu! Vyrobili jsme 50 kilogramů kvalitní oceli!“

Funkcionář je pochválí, ale pak se podívá na vedlejší hromadu a ptá se: „A co je tohle?“

„To, soudruhu, jsou pluhy, motyky a rýče, které jsme roztavili, abychom splnili váš plán.“

O vrabcích (Velký skok vpřed). Tento vtip ukazuje katastrofální důsledky nepromyšlených zásahů do ekosystému, které režim provedl v rámci iracionálních kampaní.

Po kampani na vyhubení vrabců (jako škůdců požírajících úrodu) se sejdou dva staří sedláci.

„Tak co, sousede, máte letos větší úrodu, teď když není žádný vrabec?“

„Bohužel, sklizeň je horší. Vrabci sice žrali zrní, ale také jedli hmyz. Teď máme hejna kobylek, která sežrala všechno.“

O studiu děl Mao Cetunga (Kulturní revoluce). Vtip zachycuje paranoidní atmosféru Kulturní revoluce, kde i nejintimnější a nejnevinnější lidské city (láska k vlastnímu dítěti) musely ustoupit absolutní loajalitě vůči režimu a jeho vůdci.

V továrně je svolána schůze ke kritice a sebekritice. Představen je mladý dělník.

„Soudruzi, obviňuji se. Místo abych po práci studoval Rudou knížku citátů předsedy Maa, šel jsem domů a hrál si se svým malým synem.“

Předseda schůze jej přeruší: „A co jste mu říkal, když jste si s ním hrál?“

„No… říkal jsem mu, že ho mám rád.“

Sál ztichne. Předseda se na něj podívá přísně: „A neřekl jste mu náhodou, že ho máte rád více než předsedu Maa?“

O revoluční opeře (Kulturní revoluce). Absurdita dosahuje vrcholu, když se historická kritika tyrana stane podezřelou, protože její popis se nápadně podobá praktikám právě probíhající Kulturní revoluce.

Skupina Rudých gard vyslýchá starého profesora dějepisu.

„Přiznejte se! Učil jste své studenty o císařích a feudálech! To je buržoazní jed!“

Profesor se brání: „Soudruzi, já jsem jen říkal, že císař Qin Shi Huang byl tyran, který pálil knihy a pohřbíval učence zaživa!“

Velitel gard se na něj podívá zmateně: „A to jste říkal jako odsouzeníhodný příklad, nebo jako revoluční návod?“

O třídním původu (Kulturní revoluce). Vtip ironizuje posedlost režimu třídním původem („špatné“ krevní linie), který determinoval celý život člověka a byl důležitější než cokoli jiného, dokonce i než lidské vztahy. Návrh „vyměnit si rodiče“ je absurdní, ale dokonale zapadá do pokřivené logiky systému.

Přijde muž na úřad, aby získal povolení k sňatku. Úředník se ptá: „Jaký je váš třídní původ?“

„Dělník,“ odpoví muž hrdě.

„A původ vaší nastávající?“

„Inteligence.“

Úředník zavrtí hlavou: „To nepůjde. Příliš velký rozdíl.“

Muž se zamyslí a řekne: „A co kdybychom si vyměnili rodiče?“

Vtip o Čang Čchun-čchiaovi (Zhang Chunqiao) a dělnických právech. Satira na ideologickou paranoiu a rigidní kolektivismus.

Verze 1: Čang Čchun-čchiao jde kolem továrny a vidí dělnici, jak si na zeď čmárá nápis: „Čang Čchun-čchiao je hlupák!“ Rychle ji zastaví a říká: „Soudružko, to je strašná chyba! Musíte napsat: ‚My si myslíme, že Čang Čchun-čchiao je hlupák.‘ Jedině tak to bude správně z hlediska kolektivního ducha!“

Verze 2: Dělník je zatčen za to, že napsal na zeď „Čang Čchun-čchiao je hlupák“. Při výslechu se ho vyšetřovatel ptá: „Proč jsi to napsal? Kdo je tvůj spoluviník?“ Dělník odpoví: „Sám jsem to vymyslel. Nemám žádné spoluviníky.“ Vyšetřovatel na to: „Lžeš! Jednotlivec nic nezmůže. Za každým činem musí být kolektivní vůle! Přiznej se, kdo s tebou byl ve spiknutí?“

Vtip o Wang Chung-wenovi (Wang Hongwen) a jeho kariéře. Kritika nekompetentního rychlého vzestupu během Kulturní revoluce.

Wang Chung-wen, tovární dělník, který byl během Kulturní revoluce rychle povýšen do nejvyšších funkcí, se chlubí svým přátelům: „Má kariéra je jako let raketou!“ Jeden z posluchačů se naivně zeptá: „A co až ti dojde palivo?“

Ťiang Čching. Otázka: „Proč má soudružka Ťiang Čching tak ráda revoluci?“ Odpověď: „Protože každá revoluce ji přivedla k novému manželovi!“

O Maově „věčném vedení“. Ironie po Maově smrti. „Předseda Mao není mrtev. On jen přešel z vedení země na vedení počasí – proto máme tolik bouří.“

Úředník z Pekingu přijede na inspekci do družstva v odlehlé oblasti. Ptá se místního staršího pastevce: „Soudruhu, kolik máte ovcí?“ Pastevec odpoví: „Nevím přesně, kolem pěti set.“ Úředník se zhrozí: „To je nepřípustné! Jak můžete řídit výrobu bez přesných čísel? Okamžitě je musíte spočítat!“ Pastevec se na chvíli zamyslí a pak řekne: „Dobře. Pošlu je vám je všechny jednu po druhé přes ten kopec. Vy je tam můžete počítat.“

Tibetský vtip o Maovi. Vyprávěný v Lhase v 80. letech. Otázka: „Jaký je rozdíl mezi Buddhovo učením a učením předsedy Maa?“ Odpověď: „Buddha učí, že je třeba projít mnoha zrozeními, než dosáhneme ráje. Předseda Mao nám ukázal, že ráj můžeme mít hned – jen musíme mít jeho stranickou knížku.“

Ujgurský vtip o socialistickém ráji. Sin-ťiang, 90. léta. „Říkali nám, že když přijde komunismus, bude všechno zdarma – jídlo, oblečení, bydlení. A opravdu to byla pravda: jídlo bylo zdarma, protože žádné nebylo; oblečení bylo zdarma, protože všichni jsme chodili v hadrech; a bydlení bylo zdarma, protože jsme bydleli společně v jedné místnosti.“

Mongolský vtip o kulturní revoluci. Vnitřní Mongolsko. Otázka: „Co je to kulturní revoluce?“ Odpověď: „Když se do tvé jurty nastěhuje čtyřicet mladých čínských rudých gardistů a začnou tě učit, že kultura začíná až od nich.“

Téma Tibetu je velmi citlivé a z pohledu tibetské kultury a historie velmi bolestivé. Vtipy, které by tuto situaci reflektovaly z jejich perspektivy, nejsou vtipy v pravém slova smyslu, ale spíše hořké, satirické komentáře na adresu čínské propagandy. Často pracují s absurditou čínského narativu.

Vtip o „osvobození“. Zveličení „imperialistické hrozby“ jako ospravedlnění okupace. Čínský důstojník přijede do tibetské vesnice a svolá místní. „Soudruzi Tibeťané, gratuluji vám! Byli jste mírově osvobozeni od feudálních pánů a zahraničních imperialistů!“ Jeden starý Tibeťan se zvedne a opatrně se zeptá: „Promiňte, ale… my jsme tady žádné imperialisty neviděli. Kdy vlastně přijeli?“ Důstojník se na něj usměje: „To je právě to geniální! My jsme vás osvobodili dřív, než vůbec stačili přijet!“

Vtip o rozvoji a pokroku. Materiální „pokrok“ vs. ztráta svobody a kultury. Čínský úředník ukazuje novinářům moderní železnici vedoucí přes Tibet. „Vidíte tento úžasný pokrok? Toto je dárek naší vlády tibetskému lidu! Před námi tu byla jen zaostalost.“ Jeden novinář se zeptá místního pastevce: „A co vy? Těšíte se z tohoto pokroku?“ Pastevec odpoví: „No… je to zvláštní. Můj otec a děd žili svobodně se svými jaky na pláních. Já teď v továrně montuji baterky do svítilen, které svítí na sochu předsedy Maa v naší vesnici. Úředník má pravdu. Je to opravdu jiný druh pokroku.“

Vtip o kulturní revoluci. Odolnost tibetské identity i pod tlakem asimilace. Skupina Rudých gard vtrhne do kláštera. Jeden mnich se je snaží zastavit. „Prosím, tato socha Buddhy je stará přes tisíc let!“ Velitel gard ho odstrčí: „Právě proto! Je to feudální relikt. My vám přinášíme novou, moderní kulturu!“ Za pár let přijede do kláštera čínský turista a ptá se mnicha: „Je pravda, že jste tu za Kulturní revoluce přišli o všechny poklady?“ Mnich povzdychne: „Skoro o všechny. Podařilo se nám zachránit jen jednu, velmi starou relikvii.“ Turista je nadšený: „A kterou? Sochu? Rukopis?“ Mnich se trpce usměje: „Ne. Naučili jsme se jednu novou, moderní kulturu: jak před okupanty úspěšně lhát.“

• Cesta do Tibetu v roce 1993
• Tibetské pohádky
• Postřehy cestovatelů
• John F. Fairbank Dějiny Číny. stáhnout/download
• Tibetský buddhismus (První misionáři v Tibetu, Lamaismus - hrozivá podoba tibetského buddhismu?, Hledání pokladů ztracené Šangri-la, „Hollywoodský“ buddhismus - nové podoby starého náboženství) ZDE

Víte, že…?

• nejposvátnější hora Amda je 6282 m vysoká Amňe Mačhen, kolem které podobně jako kolem posvátné hory Kailás Tibeťané vykonávají posvátné poutě.
• tibetský buddhistický růženec thengwa má 108 kuliček.
• od 10. srpna 1959 platí v Tibetu pouze čínské peníze, které nahradily tradiční tibetské peníze.
• patronem medicíny v Tibetu je Sanggjä Mänlha (buddha-léčitel).
• čínský název Tibetu je Si-cang, v anglickém přepisu Xizang.
• Tibeťané říkají vonným tyčinkám pö.
• dnes se ve světě chová pět plemen tibetských psů, nejznámější s nich jsou Lhasa Apso, tibetský terriér a tibetská doga (mastif).
• středisko tibetského bönu v exilu je v indické Dolandži.
• v Tibetu rostou asi nejsladší meruňky.
• tibetský ministr, ve starém Tibetu i dnes v exilu, má titul kalön.
• podle starých kronik je za zakladatele bönu považován Šenrab Miwo.
• hlavní učení školy Gelug tibetského buddhismu, sestávající z ucelené soustavy meditací, cvičení a obřadů, se nazývá lamrim čhenmo (doslova velké stupně cesty).
• dřevěné konstrukci na hlavě ženy pro upevnění účesu ve starém Tibetu se říká padug.
  
• univerzální tibetský pozdrav je taši dele.
• hlavní učení školy Kagjü tibetského buddhismu, sestávající z ucelené soustavy meditací, cvičení a obřadů, se nazývá čhagčhen, sanskrtsky mahámudra (doslova velká pečeť, velká smlouva).
• s'-čchuansko-tibetská silnice spojující Lhasu s Čcheng-tu měří 2100 km, její severní varianta je o 300 km delší.
• doring je kamenná stéla s významnými nápisy a texty tibetské historie, nejznámější stojí před chrámem Džókhang ve Lhase, pochází z roku 822 a obsahuje text čínsko-tibetské mírové smlouvy z let 821 - 822.
• sedmitisícovka Ňänčhen Thangla (7088 m) leží asi 120 km severozápadně od Lhasy, poblíž jezera Namccho.
• železnicí v Tibetu je 815 km dlouhá trať spojující Si-ning s Kermem a pak železnice z Golmudu do Lhasy
• k oblíbeným pochoutkám Tibeťanů patří jogurt žo.
• jedinou osmitisícovkou, která celá leží v Tibetu, je 8013 m vysoká Šiša
• Pangma.
• titul lama je vyhrazen pouze vzdělaným a vysoce postaveným mnichům.
• jediné mezinárodní letecké spojení má Lhasa s nepálským hlavním městem
• Káthmándú.
• v Ngari, v západním Tibetu, je možné i dnes potkat stáda divokých oslů kjangů (Eguus kiang).
• jediná zlatá mince, která byla v Tibetu vydána, je 20 sang z let 1918 - 1921.
• Mince byla ražena v mincovně Serkhang (doslova zlatý dům) u Norbulingky ve Lhase.
• hlavní učení školy Sakja tibetského buddhismu, sestávající z ucelené soustavy meditací, cvičení a obřadů, se nazývá lamdä (doslova cesta a ovoce této cesty).
• malá schránka pro uschovávání nejcennějších buddhistických předmětů a drobností, kterou Tibeťané nosí buď na krku nebo u pasu, se nazývá gau.
• velmi oblíbeným jídlem Tibeťanů je sušený tvaroh čhura, vyráběný zejména z jačího mléka.
• oblíbenou hrou starších Tibeťanů je šo - obdoba naší hry v kostky. Hraje se dvěma kostkami, 64 mušličkami a třemi sadami různých mincí po devíti kusech na speciální kožené podložce.
• klášter Däpung ležící na okraji Lhasy byl před rokem 1959 s více než deseti tisíci mnichy považován za největší klášter na světě.
• Tibeťané používají pro samici jaka zvláštní jméno - di.
• první a zatím jedinou učebnici tibetštiny v češtině sepsal v 50. letech Pavel Poucha.
• rozměrově největší tibetská bankovka 100 sang, která byla vydávána v letech 1937 - 1959, měla rozměry 21,5 x 13,8 cm.
• Lhasa, hlavní město Tibetu, leží na stejné (třicáté) rovnoběžce jako egyptská Káhira.
• největším distributorem anglicky psaných knih o Tibetu a tibetském buddhismu je londýnské vydavatelství Wisdom Books Publication.
• první překlad Tibetské knihy mrtvých do západního jazyka provedl v roce 1927 Dr. Ewens-Wenz ve spolupráci se sikkimským lamou Kazi Dawa Samdubem
• prvním vědomě inkarnovaným lamou v Tibetu byl karmapa, hlava tibetské školy Karma Kagjü, který tak založil instituci převtělenců, v zahraničí známou zejména z linie dalajlamů.
• v Rusku žijí tři národy, které vyznávají tibetský buddhismus: Tuvinci na Sibiři, Burjati u Bajkalu a Kalmyci u Kaspického moře.
• díky internetu je i u nás možno poslouchat zpravodajství v tibetštině - Hlas Tibetu (www.vot.org) a Hlas Ameriky (www.voa.gov/programs/audio/realaudio/) vysílají denně v real-audio formátu.
• pravděpodobně první Evropan, který Tibet navštívil, je italský františkán českého původu Odorico da Pordenone, zvaný též bratr Oldřich, Čech z Furlánska, který jako papežský nuncius pobýval v letech 1316- 1330 v Číně.
• tibetský vysokohorský ječmen, z kterého se vyrábí campa, roste až do nadmořské výšky 4600 m.
• největší komunita Tibeťanů v Evropě žije ve švýcarském Rikonu.
• za nejvýše položené jezero v Tibetu je považováno jezero Nganglha Ringccho, ležící v západním Tibetu v nadmořské výšce 4748 m n.m.
• posvátná hora Kailás [tibetsky Gang Rinpočhe], nacházející se v západním Tibetu, je nejposvátnější horou Asie. Je poutním místem pro džinisty, hinduisty, buddhisty a také bönisty.
• tibetský národní kámen je tyrkys ju, který Tibeťanky i Tibeťané rádi a často nosí.
• sídelním klášterem mnichů školy Gjütö, kteří v březnu v Praze vytvářeli pískovou mandalu, je Ramočhe, starobylý klášter v centru Lhasy.
• tradiční tibetské buddhistické knihy pečha nejsou vázáné; volné listy obdélníkového tvaru se jen skládají na sebe, ukládají se mezi dřevěné desky a zabalí se do látky.
• Tibeťané často dávají svým dětem jména, která vyjadřují lidské vlastnosti (např. Džigme - nebojácný, Cchering - dlouhověký, Ješe - moudrost, moudrý)
• nebo jsou inspirováni přírodou (např. Ňima - slunce, Dawa - měsíc, Sengge - lev) a také samozřejmě buddhismem (např. Norbu - klenot, Dolma - ochránkyně u nás známá pod jménem Tára, Čhögjal - král dharmy). Např. jméno jedenáctého pančhenlamy Gendün Čhökji Ňimy je možné poeticky přeložit jako Slunce dharmy a sanghy.
• v Samjä se nachází první buddhistický klášter v Tibetu, který byl založen roku 749 indickým učencem Padmasambhavou, Tibeťany nazývaným Guru Rinpočhe.
• nejoblíbenějším tibetským alkoholem je čhang, který si Tibeťané vyrábějí doma nejčastěji z ječmene, a připomíná náš burčák.
• přibližně 150 km severozápadně od Lhasy leží ve výšce 4718 m n.m. jedno z největších a nejznámějších tibetských jezer Namccho, Nebeské jezero, které má rozlohu 2207 čtverečných kilometrů.
• panda velká (Ailuropoda melanoleuca), jedno z nejpřísněji chráněních zvířat na světě, žije pouze v Khamu, na historickém území východního Tibetu, dnes připojeném k čínským provinciím S'-čchuan a Jün-nan.
• první tibetské poštovní známky byly vydány tibetskou vládou až v prosinci 1912 a vytištěny ve Lhase, do prodeje se dostaly začátkem roku 1913. Celkem bylo vytištěno 6 známek na šedém papíře s hodnotou 2 1/2 kar, 5 kar, 7 1/2 kar, žogang, 1 tamka a 1 sang.
• tibetským národním jídlem je campa, mouka, která se mele z praženého tibetského ječmene. Po smíchání s čajem a přidání másla vznikne kaše, která tvoří základní potravu Tibeťanů.
• tibetské písmo vytvořil v 7. století, v době panování krále Songcän Gampa, tibetský učenec Thönmi Sambhóta na základě indického písma dévanágarí.
• v Tibetu pramení většina velkých řek centrální, jižní a jihovýchodní Asie. V západním Tibetu u posvátné hory Kailás pramení Brahmaputra, Indus, Satladž a Karnálí, na severovýchodě Chuang-che a Jang-c'-ťjang a ve východním Tibetu Mekong, Salwin a Irawady.

TIBINFO RŮZNÉ Software Noviny Mince, známky Na slovíčko s… Kalendář
Tibetská jídla Tibet-prodej

_Níže vždy 1–2 „wow“ tipy – věci, které jinde nezažijete._

Příměstská města (municipalities)

• Peking (Beijing): Podzemní „Protiletecké město“ z doby studené války (části jsou zpřístupněné) a ranní tai-či v parkích u Chrámu nebes – nejlepší před východem slunce.
• Šanghaj (Shanghai): Art deco „Lane houses“ v okrsku Jing’an – intimní městské uličky mezi mrakodrapy; trajekt přes Huangpu v noci poskytne levnější a romantičtější výhled než vyhlídky.
• Tchien-ťin (Tianjin): Pozůstatky evropských koncesí – francouzská, italská; ochutnejte křupavé „goubuli“ knedlíčky s legendou „pes se jich nenabaží“.
• Čchung-čching (Chongqing): Visuté monoraily projíždějící obytnými domy; večerní parní lázně a pálivý „hot-pot“ na lodi po Jang-c’-ťiang.

Zvláštní administrativní oblasti (SARs)

• Hongkong: Noční výšlap na „Dragon’s Back“ + stezka k Shek O – tropická krajina s městským panoramatem.
• Macao: Koloniální čínština s portugalskou duší – pasteis de nata v klášteře sv. Pavla a čínské operní domky v Coloane.

Autonomní oblasti

• Sin-ťiang (Xinjiang): Noční bazar v Urumči – šašlik z jehněte a hudební improvizace; jízda podél ohnivě rudých skal Tchien-šan Grand Canyon.
• Tibet (Xizang): Kora kolem jezera Namccho při východu slunce; čajovny ve Lhase, kde místní míchají solené jačí máslo s čajem.
• Vnitřní Mongolsko (Inner Mongolia): Jízda na koni po stepích Xilamuren a noc v geru; „zpívající písek“ v Badain Jaran (duny s jezírky).
• Ning-sia (Ningxia): Vinařská trasa u Helan Mountains – čínské „Napa Valley“ na prahu pouště; muslimské tržiště v Yinchuan.
• Kuang-si (Guangxi): Bambusové plavby po řece Li mezi vápencovými homolemi; vesnice Longji s rýžovými terasami a dřevěnými domy.

Provinční „wow“ body

• An-chuej (Anhui): Mlžné siluety pohoří Huangshan – kamenné schody, borovice „ve větru“ a moře mraků.
• Fu-ťien (Fujian): Hliněné tulou pevnosti Hakků – kruhové domy jako vesnice v jedné budově.
• Kan-su (Gansu): Jeskynní chrámy Mogao u Tun-chuangu – tisíc let buddhistických nástěnných maleb na Hedvábné stezce.
• Kuang-tung (Guangdong): Kaulunské „walled villages“ v deltě Perlové řeky; noční dim sum maratony v Kantonu.
• Kuej-čou (Guizhou): Vodopády Huangguoshu a etnické slavnosti Miao s kovovými korunami a bubny.
• Chaj-nan (Hainan): Socha bohyně Guanyin (108 m) u Sanya a surfování na Riyue Bay.
• Che-pej (Hebei): Nejdivočejší úseky Velké zdi (Jiankou/Simatai) – téměř bez lidí při svítání.
• Chej-lung-ťiang (Heilongjiang): Ledové království v Charbinu – zimní festival obřích ledových staveb a světel.
• Che-nan (Henan): Shaolinský klášter a cvičení kung-fu v pohoří Songshan; skalní svatyně Longmen u Luo-jangu.
• Chu-pej (Hubei): Tří soutěsky z vyhlídky Xiangxi; Žluté jezero Donghu v Wu-chanu – cyklistika pod lekníny.
• Chu-nan (Hunan): Pískovcové věže v Zhangjiajie (inspirace pro filmové světy); ohnivě pálivá kuchyně s fermentovanými papričkami.
• Ťiang-su (Jiangsu): Vodní městečka Tongli a Zhouzhuang – kamenné mostky, kanály, modrotisk.
• Ťiang-si (Jiangxi): Hora Lushan – mlžné scenérie milované malíři; porcelánové dílny Jingdezhen s možností vlastní glazury.
• Ťi-lin (Jilin): „Rime ice“ na březích Songhuajiang v zimě – stromy obalené jinovatkou jako z pohádky.
• Liao-ning (Liaoning): Tygří pláže v Dalianu a posvátná hora Qianshan s pavilony na skalách.
• Čching-chaj (Qinghai): Slané jezero Chaka – zrcadlo nebe; klášter Kumbum s máslovými sochami.
• Šen-si (Shaanxi): Terakotová armáda v Si-anu – zkuste také noční snack ulice Huimin s ovčím polévkovým chlebem „paomo“.
• Šan-tung (Shandong): Konfuciovo město Qufu – rituální bubnování při západu slunce; hora Taishan s kamennými schody poutníků.
• Šan-si (Shanxi): Dřevěná pagoda Yingxian (bez hřebíků) a visící klášter Xuankong nad srázem.
• S’-čchuan (Sichuan): Rezervace pand v Chengdu; čajovny v Jinli a večerní opera s proměnou masek „bianlian“.
• Jün-nan (Yunnan): Terasy Yuanyang, staré město Lijiang a kaňon skákajícího tygra; káva z Baoshan a minority Naxi/Dai.
• Če-ťiang (Zhejiang): Jezero Západu v Chang-čou – loďky v lotosových zátokách; staré čajové zahrady Longjing.
• Tchaj-wan (Taiwan – ostrov): Noční trhy v Tchaj-peji (Shilin) a zrána trek v Taroko Gorge; čajové slavnosti v Alishan.
  

Pozn.: „Provinční“ rozdělení zde je doplněno i o příměstská města a SARs, aby bylo všechno na jednom místě.