Cestovatelské stránky

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Historie:
pribeh_ktery_se_mohl_stat

Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

Obě strany předchozí revizePředchozí verze
Následující verze		Předchozí verze
pribeh_ktery_se_mohl_stat [2025/03/06 23:55] – cestypribeh_ktery_se_mohl_stat [2025/09/12 12:20] (aktuální) – 109.164.49.101
Řádek 1: Řádek 1:
 +====== Cesta autobusem (příběh, který se mohl stát) ======
 +**[[The Minibus Journey]]**
 + 
 Petr se ohlédl po minibusu, do kterého právě nastupoval, a rychle si uvědomil své privilegium. Řidič mu s úsměvem naznačil, aby si sedl dopředu vedle něj, na jediné volné místo s trochou prostoru. Zbytek cestujících, převážně místní černoši, se už mačkal vzadu na úzkých lavicích. Chvíli zaváhal, než se posadil, s nepříjemným pocitem, že sem možná nepatří.  Petr se ohlédl po minibusu, do kterého právě nastupoval, a rychle si uvědomil své privilegium. Řidič mu s úsměvem naznačil, aby si sedl dopředu vedle něj, na jediné volné místo s trochou prostoru. Zbytek cestujících, převážně místní černoši, se už mačkal vzadu na úzkých lavicích. Chvíli zaváhal, než se posadil, s nepříjemným pocitem, že sem možná nepatří. 
  
Řádek 52: Řádek 55:
 Petr se napil kávy, ale její chuť mu najednou připadala hořká. Petr se napil kávy, ale její chuť mu najednou připadala hořká.
  
-Když odpoledne vyrazili do centra města, Rediet si oblékla lehké letní šaty v pastelové barvě, které jí dodaly nový půvab. Šla s nimi její příbuzná a malý syn, což udržovalo konverzaci lehkou. Petr se snažil nechat své pocity stranou, ale jejich pohledy se stále znovu střetávaly. Při každém úsměvu, při každé náhodné fotografii cítil, že ji nechce ztratit. „Jako bratr a sestra,“ žertovali naoko, ale uvnitř oba věděli, že realita je mnohem složitější.+Když odpoledne vyrazili do centra města, Rediet si oblékla lehké letní šaty v pastelové barvě, které jí dodaly nový půvab. Šla s nimi její příbuzná s malým synem, což udržovalo konverzaci lehkou. Petr se snažil nechat své pocity stranou, ale jejich pohledy se stále znovu střetávaly. Při každém úsměvu, při každé náhodné fotografii cítil, že ji nechce ztratit. „Jako bratr a sestra,“ žertovali naoko, ale uvnitř oba věděli, že realita je mnohem složitější.
  
 Když se vrátili, navrhl, že si teď všichni odpočinou, a večer je zve na večeři. Příbuzná vybrala restauraci s nádherným výhledem na město. Když se vrátili, navrhl, že si teď všichni odpočinou, a večer je zve na večeři. Příbuzná vybrala restauraci s nádherným výhledem na město.
Řádek 66: Řádek 69:
 Druhý den se vydali na trh. Rediet s příbuznou se nadšeně probíraly šátky a smlouvaly o každou drobnost, zatímco Petr jen přešlapoval opodál. Po chvíli mu došlo, že ho to vlastně moc nebaví. Druhý den se vydali na trh. Rediet s příbuznou se nadšeně probíraly šátky a smlouvaly o každou drobnost, zatímco Petr jen přešlapoval opodál. Po chvíli mu došlo, že ho to vlastně moc nebaví.
  
-Nakonec zamířili do malé hospody, kterou příbuzná označila za „to pravé místo“. Uvnitř bylo šero a zatuchlý vzduch, ale obsluha jim hned postavila na stůl sklenice s tellou. Rediet s Petrem si vyměnili pobavené pohledy a ťukli si – chutnalo to zvláštně, trochu jako pivo, trochu jako něco, co už mělo zůstat v kanystru.+Nakonec zamířili do malé hospody, kterou příbuzná označila za „to pravé místo“. Uvnitř bylo šero a zatuchlý vzduch, ale obsluha jim hned postavila na stůl sklenice s tellou. Rediet s Petrem si vyměnili pobavené pohledy a ťukli si – chutnalo to zvláštně, trochu jako pivo, trochu jako něco, co mělo zůstat ve špinavém kanystru.
  
-Když příbuzná oznámila, že pojede domů, Petr automaticky počítal s tím, že s Rediet vyrazí na slíbený výlet do hor.+Když příbuzná oznámila, že pojede domů, Petr počítal s tím, že s Rediet vyrazí na slíbený výlet do hor.
  
 „Ne, nepojedu. Jeď sám,“ řekla najednou. „Ne, nepojedu. Jeď sám,“ řekla najednou.
Řádek 74: Řádek 77:
 Zarazilo ho to. „Nerozmyslíš si to?“ Zarazilo ho to. „Nerozmyslíš si to?“
  
-„Ne,“ zavrtěla hlavou.+Rediet zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla krátce, ale v jejích očích bylo vidět, že každé slovo ji něco stálo.
  
-Nechal to být. Možná to tak bylo lepší.+„Nemůžu,“ myslela si, „když tam pojedeme, už se nebudu chtít vrátit  zpátky. A to by bylo špatně. Pro mě. Pro něj. Pro všechny.“ 
  
-Pravda byla jiná – potřebovala čas, aby si uspořádala myšlenky. Petrovi to ublížilo, ale chápal její důvody. Když mu po výletu zavolala, pocítil úlevu. Bylo v jejím hlase něco, co ho uklidnilo. +Petr mlčel, jako by čekal, že řekne víc.
  
-„Mohli bychom se zase večer sejít,“ navrhla, ale věděli, že tuktuky smí jezdit jen do sedmi. Rozhodli se, že se uvidí druhý den ráno.+Nechal to být. „Možná je to lepší,“ pomyslel si, ale ta myšlenka mu nepřinesla úlevu.
  
-Rediet se rozhodla přijít k Petrovu hotelu, aby se rozloučili. Když ho spatřila, věděla, že tento okamžik bude bolet. Petr jí poděkoval: „Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost, že jsi přijela.“ Jeho hlas zněl klidně, ale v očích měl zmatek a smutek.  +Když odjel, Rediet se snažila zabavit nějakou prací, ale nešlo to. „Proč to tak bolí, proč?" Její myšlenky se pořád vracely k Petrovi. „Co teď dělá? Myslí na mě?“ ptala se v duchu. 
  
-Petr ji lehce objal a najednou se oba odhodlali. Polibek, který přišel, byl plný všeho, co si nedokázali říct. Když nastoupil do auta a zamával, Rediet věděla, že tato cesta změnila vše.+Pro Petra byl výlet jako začarovaná pohádka – krásná krajina, ale žádné nadšení. Když se vrátil do hotelu, cítil jen únavu. 
 + 
 +K večeru už to Rediet nevydržela. Sáhla po telefonu. „Petře?“ Její hlas byl nejistý, a docela tichý. 
 + 
 +„Rediet?“ odpověděl Petr a v jeho hlase bylo slyšet úlevu. „Jsem rád, že voláš.“  
 + 
 +„Mohli bychom se zase večer sejít,“ navrhla, ale věděli, že tuktuky smí jezdit jen do sedmi. Nakonec se domluvili, že se uvidí zítra ráno. 
 + 
 +Rediet nemohla přestat myslet na to, jak málo času jim zbývá.  
 + 
 +Ráno si opakovala, co mu chce říct, ale když ho uviděla, všechna slova jí zmizela z hlavy. Věděla, že tento okamžik bude bolet. Petr jí poděkoval: „Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost, že jsi přijela.“ Jeho hlas zněl klidně, ale v očích měl zmatek a smutek.   
 + 
 +Podal jí ruku – možná déle, než bylo nutné. Rediet mu sevřela prsty o něco pevněji, jako by chtěla zadržet čas. Pak udělala něco, co sama nečekala – přistoupila blíž. 
 + 
 +Petr se ani nemusel ptát. Jejich rty se setkaly – jemně, pomalu, jako by oba věděli, že tohle je jediné, co si můžou navzájem dát. 
 + 
 +Nebyl to polibek na rozloučenou, ani slib do budoucna. Byl to okamžik, ve kterém se všechno, co prožili, spojilo do jediné chvíle smutné radostí.
  
 Když se auto rozjelo, Petr se ještě jednou ohlédl na Rediet stojící před hotelem.  Když se auto rozjelo, Petr se ještě jednou ohlédl na Rediet stojící před hotelem. 
  
-Rediet se chtělo plakat tak jako snad nikdy, ale místo toho se na Petra naposledy usmála, přesně tak, jak ji to odmalička učili. Její úsměv byl křehký, ale přesto oslnivý – maska, za níž ukryla bolest tohoto okamžiku. Petr zamával, a když se jejich pohledy střetly naposledy, cítil, jak mu něco uvnitř svírá hrdlo. +Chtělo se jí plakat tak jako snad nikdy, ale místo toho se na Petra naposledy usmála, přesně tak, jak ji to odmalička učili – nasadit masku, za níž ukryje bolest takových okamžiků. Petr zamával, a když se jejich pohledy střetly naposledy, cítil, jak mu něco uvnitř svírá hrdlo. 
  
 Rediet zůstala stát, dokud se auto neztratilo z dohledu. Teprve pak si dovolila na okamžik zavřít oči, a hned pocítila tu tíhu, kterou nesla. Cítila v hrudi prázdno, ale také zvláštní klid. Nebyla to lítost, spíš vědomí, že některé cesty se musí rozdělit, i když by si člověk sebevíc přál jinak. A přesto byla vděčná, že ho mohla potkat.  Rediet zůstala stát, dokud se auto neztratilo z dohledu. Teprve pak si dovolila na okamžik zavřít oči, a hned pocítila tu tíhu, kterou nesla. Cítila v hrudi prázdno, ale také zvláštní klid. Nebyla to lítost, spíš vědomí, že některé cesty se musí rozdělit, i když by si člověk sebevíc přál jinak. A přesto byla vděčná, že ho mohla potkat. 
  
-Petr se opřel o sedadlo a v hlavě se mu míhaly útržky vzpomínek – její smích, chvíle v minibusu, vůně pražené kávy. Udělal to, co musel. Nešlo to jinak. Nechtěl začít něco, co by stejně nemělo budoucnost. Něco, co by bylo chvíli krásné, ale nakonec by přineslo jen bolest – potěšení na okamžik a zradu na celý život.+Petr se opřel o sedadlo a v hlavě se mu míhaly útržky vzpomínek – její smích, chvíle v minibusu, vůně pražené kávy. Nechtěl začít něco, co by bylo chvíli krásné, ale nakonec by přineslo jen bolest. Chtěl věřit tomu, že někdy je láska o tom, nechat druhého jít. 
 + 
 +Za oknem ubíhala exotická krajina a z rádia se ozývala tichá hudba. „Sbohem, lásko, nech mě jít…“ slova staré písně k němu dolehla, jako by někdo četl jeho myšlenky. 
 + 
  
-Za oknem ubíhala exotická krajina a v dálce se ozývala tichá hudba. „Sbohem, lásko, nech mě jít…“ slova staré písně k němu dolehla, jako by někdo četl jeho myšlenky. 
  
-Na tom, jak dlouho něco trvá, nezáleží. Některá krátká setkání jsou opravdovější než všechny ty prázdné vztahy, kde si lidé nikdy neřeknou nic doopravdy. 
  
pribeh_ktery_se_mohl_stat.1741301749.txt.gz · Poslední úprava: 2025/03/06 23:55 autor: cesty

Nástroje pro stránku

Kromě míst, kde je explicitně uvedeno jinak, je obsah této wiki licencován pod následující licencí: CC Attribution-Share Alike 4.0 International