Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- cina_spolu_s_cestou_pres_rusko_mongolsko_a_kazachstan [2023/01/03 11:50]
193.165.237.95
+++ cina_spolu_s_cestou_pres_rusko_mongolsko_a_kazachstan [2023/01/03 16:17] (aktuální)
193.165.237.95
@@ Řádek 17: / Řádek 17: @@
 Nakoukli jsme do Uspenského saboru, bylo tam psáno, že se nesmí fotit, tak jsme nefotili, ale jenom filmovali, ale ani to se nesmělo, i když napsané to tam neměli, ale my jsme stejně tušili, že se ani to nesmí. Nic zlého se nám taky nestalo, jenom ta babka, co to měla na starosti mě vokřikla, abych to hned schoval, nechtěl jsem dělat rozruch ani přijít o kazetu, tak jsem ji samozřejmě bez odmlouvání poslechl.
-Byli jsme ještě zvědaví na dvě slavná monstra-Car Puška-největší dělo, které však nikdy nestřílelo a Car Kolakal-největší zvon, který však nikdy nezvonil. U takových věcí, jak to většinou bývá, je nejzajímavější jenom to jejich nej a to bylo tady taky.
+Byli jsme ještě zvědaví na dvě slavná monstra – Car Puška – největší dělo, které však nikdy nestřílelo a Car Kolakal – největší zvon, který však nikdy nezvonil. U takových věcí, jak to většinou bývá, je nejzajímavější jenom to jejich nej a to bylo tady taky.
 Museli jsme ještě navštívit obchodní dům GUM, který je hned u Rudého náměstí, protože o něm jsme měli článek v učebnici nejen na základní škole, ale dokonce i na střední. Ještě jsme se prošli Moskvou a už rychle na nádraží, protože v 19,50 odjížděl rychlík – Transsibiřský expres. Neodjížděl, měl odjíždět. Na skutečný odjezd jsme si počkali až do tři čtvrtě na jedenáct, jel čínský lůžkáč s čínskýma průvodčíma uvnitř.
@@ Řádek 27: / Řádek 27: @@
 Vlak občas stavěl, říkali jsme si, že by už nikdo přistupovat nemusel a taky nikdo nepřistupoval, jenom na těch nádražích bylo vždycky plno prodavačů mléka, chleba, ovoce, zeleniny, svetrů, košil, hrnců, hrnečků, panenek a ještě dalšího zboží.
+{{::1993:img_20221115_111522_2.jpg?400|}} \\ Transsibiřská magistrála, zastávka Nazyvajevskaja
 My jsme neodolali jenom v Permu, kde jsme zakoupili mléko.To už jsme byli jeden den od Moskvy.Dva dny od Moskvy byl Išim a Barabinsk a tři dni Krasnojarsk. Byli jsme plni očekávání Irkutska, protože průvodčí nám poskytnul zcela zkreslující informaci o příjezdu vlaku do tohoto města. Když jsme už viděli,že do Irkutska dorazíme o den později, než průvodčí říkal, šli jsme zdrcující zprávu zajíst do jídelňáku. Nevěděli jsme pořádně kolik je hodin, podél trati byly hodiny s moskevským časem, ale ten se do tamějších podmínek vůbec nehodil, v šest večer už byla tma a ve dvě ráno už bylo světlo, no bodejť ne, když místní čas se tam lišil tři hodiny od moskevského.
@@ Řádek 35: / Řádek 37: @@
 ===== Irkutsk =====
-Vyběhli jsme z vlaku, hodili krosny do úschovny a kudy teď k Bajkalu, snad nějakým autobusem,před nádražím byly nějaké zastávky, stála tam paní, která měla v ruce kotě, pořád ho muchlala, přikrývala ručníkem, kotě strašně mňoukalo, tak se té paní ptám, jak se dostaneme do Listvjanky, to měla být první vesnička u Bajkalu, paní říká buď autobusem, nebo na raketě, na parníčku Raketě. My tedy hned, že raději na Raketě, paní říká, tak to je teda šestnáctka, poojedete se mnou.
+Vyběhli jsme z vlaku, hodili krosny do úschovny a kudy teď k Bajkalu, snad nějakým autobusem, před nádražím byly nějaké zastávky, stála tam paní, která měla v ruce kotě, pořád ho muchlala, přikrývala ručníkem, kotě strašně mňoukalo, tak se té paní ptám, jak se dostaneme do Listvjanky, to měla být první vesnička u Bajkalu, paní říká buď autobusem, nebo na raketě, na parníčku Raketě. My tedy hned, že raději na Raketě, paní říká, tak to je teda šestnáctka, pojedete se mnou.
+Chyba byla, že bylo asi půl dvanácté a jak to ta paní v Irkutsku už znala, v tenhle čas moc autobusů nejezdí, protože řidiči si dávají oběd a až tak v jednu hodinu se zase rozjíždí. Za chvíli ale jeden jel, šestnáctka to teda nebyla, ale museli jsme využít toho, že vůbec něco jede, dojeli jsme do centra, vystoupili a na tu šestnáctku jsme čekali skoro hodinu.
-Chyba byla, že bylo asi půl dvanácté a jak to ta paní v Irkutsku už znala, v tenhle čas moc autobusů nejezdí, protože řidiči si dávají oběd a až tak v jednu hodinu se zase rozjíždí. Za chvíli ale jeden jel, šestnáctka to teda nebyla, ale museli jsme využít toho, že vůbec něco jede,dojeli jsme do centra, vystoupili a na tu šestnáctku jsme čekali skoro hodinu.
+{{::1993:img_20221115_111640_2.jpg?400|}}
 Autobus přijel, navalila se tam spousta lidí, my jsme stáli vzadu a pozorovali perfektně propracovaný systém prodeje lístků. Lístky se totiž prodávaly těsně za řidičem a lidi co stáli vzadu posílali přes celý autobus peníze a zepředu se jim vracely lístky. Každý, přes koho ty peníze a lístky šly, nevěděl, komu to vlastně kupuje, ale pamatoval si, kdo mu podal peníze, tak tomu zase podal lístky a tak to šlo zezadu dopředu a zepředu dozadu. Paní s kotětem se nemohla dost dobře držet, když musela jednou rukou mačkat to zvíře, tak nad tím dlouho nepřemýšlela, nějaké ženské co seděla, hodila na nohy ručník, posadila tam kotě a milá paní, teď mi tu potvoru pěkně hlídejte, když si tady tak sedíte. A paní hlídala.
@@ Řádek 80: / Řádek 84: @@
 Na mongolsko-čínskou hranici jsme přijeli v deset ráno, hraniční měst Dzamin Uud v nás zanechalo silný dojem, vypadalo to jako malá oáza v poušti, pár mizerných domků a samý písek kolem, když jsme šli pro vodu, tak studnu museli odemknout, to bylo jenom pro vyvolené a také pro nás, naši průvodčí nás posadili do vlaku směr Čína, byli jsme v kupé zase s Mongolama.
+{{::1993:img_20221115_111847_2.jpg?400|}} {{::1993:img_20221115_111800_2.jpg?400|}} \\ Dzamin Uud / Zamin Uud, nádraží. 27. 7. 1993
 Průvodčí si mě zavolal a najednou z ničeho nic chtěl po mě deset dolarů za nezištnou pomoc, kterou nám poskytoval celou cestu z Ulanbataru až sem, dost mě to překvapilo, vrátil jsem se do kupé a ten Mongol, co tam byl s námi se hned ptal, co po mě průvodčí chtěl, tušil, že chtěl prachy, tak mu říkám, velice bystrý postřeh, chce deset dolarů, tak on hned za ním vyběh, něco mu říká a milej průvodčí se sebral a už jsme ho neviděli, ani rozloučit jsme se nestačili, dokonce jsme mu nestačili vyřídit ani poděkování za slušný zacházení.
@@ Řádek 96: / Řádek 102: @@
 Mongolové už nějak zjistili, že za chvíli jede vlak do Pekingu, tak jsme šli koupit lístky, ale u kasy na nás ženská chtěla, že když jsme cizinci, aby jsme platili cizinecký lístky za cizineckou cenu cizineckými penězi. Ty jsme bohužel neměli, Mongolové zkoušeli říct ještě nějakému vojákovi, aby nám je koupil on, ale ten byl naprosto natvrdlej, tak nezbývalo, než se vrátit mezi čumily do čekárny a čekat do rána. Už jsme spali a Mongolové mezitím našli nějaký nocleh, mělo to ale háček, přišli policajti a že na nocleh nemůžeme, protože spolu nemůžou spát různopohlavní jedinci. Mongolové namítali, že jsou manželé, jenom učitelka s druhým Mongolem a my jsme namítat nic nemohli, stejně se veškeré námitky okamžitě po jejich vyslovení zamítaly. Zase se to neobešlo bez houfce čumilů, pro ty to byl zážitek, policajti si přišli pro bělochy, naštěstí po odchodu státních orgánů došlo zase k uklidnění a my jsme mohli ulehnout mezi zavazadla.
-Ráno jsme šli vyměnit dolary na ty cizinecký peníze, v Číně známé jako efisy nebo FEC (foreign exact certificat). Banka nebyla daleko od nádraží, doprovázel nás nějaký čínský Mongol, který ukazoval co a jak. Protože jsme byli ve Vnitřním Mongolsku, těch Mongolů tam bylo docela dost, uměli čínsky i Mongolsky a to právě našim přátelům vyhovovalo. Často tam byly i dvojjazyčné nápisy - čínským písmem a mongolským, to ale není azbuka, to je staromongolské písmo, tomu ani Mongol z Mongolska nerozumí.
+Ráno jsme šli vyměnit dolary na ty cizinecký peníze, v Číně známé jako efisy nebo FEC (foreign exact certificat). Banka nebyla daleko od nádraží, doprovázel nás nějaký čínský Mongol, který ukazoval co a jak. Protože jsme byli ve Vnitřním Mongolsku, těch Mongolů tam bylo docela dost, uměli čínsky i mongolsky a to právě našim přátelům vyhovovalo. Často tam byly i dvojjazyčné nápisy - čínským písmem a mongolským, to ale není azbuka, to je staromongolské písmo, tomu ani Mongol z Mongolska nerozumí.
 Ulice k bance dost dobře vystihovala skutečnost, že už nejsme v západní civilizaci - nějaký kluk byl toho názoru, že před krámem na ulici je záchod, byl to teda jenom chodník, ale klukovi to bylo jedno, aspoň si utřel zadek papírem, na takový hygienický pravidlo teda dbal, o kousek dál před restaurací stahovali vlčáka, určitě z něj udělali v té hospůdce nějakou dobrotu. Škoda, že jsme odjížděli, jistě by jsme zašli. Náš mongolský přítel, i když v Číně nebyl poprvé, se pořád divil a říkal, že Číňani to že je "takoj bezkulturnyj narod", říkal jsem si, že v Mongolsku by se taky leccos našlo, ale čím jsem byl v Číně déle, tím víc jsem mu dával za pravdu, protože Číňani to jsou prasata, miliarda prasat v jedný zemi. Samozřejmě všichni takoví nejsou, ale Číňanů je taky o trochu víc než miliarda. Šťastně jsme vyměnili peníze, náš Mongol chtěl tomu čínskýmu Mongolovi za poskytnuté služby dát deset juanů od cesty, ale ten si je za žádnou cenu vzít nechtěl a taky nevzal.
@@ Řádek 105: / Řádek 111: @@
 Řekli jsme si, že musíme taky poznat čínskou kuchyni, když jsme v Číně a zašli jsme si do jídelňáku. Naservírovali nám skutečné čínské jídlo, přihodili hůlky a můžete jíst. Tušili jsme, že to bude trochu jiné než se lžící nebo s vidličkou a nožem, ale vzhledem k tomu, že to byl náš první pokus, obstáli jsme se ctí. Vrátili jsme se na místo a zase jsme byli zahrnováni pozorností, pořád mě někdo nabízel cigarety, kdybych je všechny vykouřil, tak by mě to úplně zničilo, když tedy ne cigarety, tak nám aspoň koupili ty jejich jadýrka, dostali jsme nějaká jablka, jeden Číňan koupil tři nanuky (vedle nás seděla Francouzka) pro osvěžení, ale ta Francouzka už měla těch dárků plný zuby, tak říkala, že ho nechce, ten Číňan se pořád usmíval, ona ten nanuk vzala a nabízela ho nějakým dětem, ty si ho vzít nechtěly, to už ji dopálilo, tak milej nanuk vyhodila z okna k údivu všech a s dárečkama měla pokoj.
+{{::1993:img_20221115_112026_4.jpg?400|}} {{::1993:img_20221115_111954_3.jpg?400|}}
 Mimo hezkých hor a rýžových polí jsme uviděli z vlaku poprvé Velkou zeď jak se vine po pohořích, ale nevypadala vůbec majestátně, vypadala dost žalostně, byla rozpadlá, rostly z ní stromy, ale i když ji takhle nahlodal čas, přece jen v ní bylo trochu hrdosti a my jsme ji museli obdivovat a dívat se na ni s úžasem, když zastavil vlak a mohli jsme se k ní přiblížit, vždyť to je ta slavná Velká zeď, vždyť ji vidíme na vlastní oči.
 Máme trochu zpoždění, do Pekingu přijíždíme až v osm, už se stmívá a my pokud nechceme spát na nádraží a to my nechceme, musíme najít nějakou střechu nad hlavou. V průvodci nás zaujala z nabízených hotelů a jiných přístřešků možnost ubytování v Pekingské universitě.
+Naši Mongolové nám na mapě, která byla bohužel jenom ve znacích ukazují přibližné místo, kde universita je, pomáhají najít autobusovou zastávku a už se s nimi musíme rozloučit, nasednout na autobus, ještě přesedat a tady by to už někde mohlo být, kdopak by nám poradil, nejlépe někdo, kdo umí anglicky. Vidíme kluka s holkou co mají na tričku napsáno Beijing University, ty by trochu mohli umět, uměli až podezřele dobře, kampak jsem se já se svými výkřiky do tmy hrabal, vystoupili jsme s nimi a šli na tu universitní ubytovnu. U vchodu stál policajt, hned chtěl doklady, průkazky a my že tam nemůžeme, návštěvy jsou jenom do osmi. Něco mu ty dva říkali čínsky a abysme počkali. Policajt nám hned nabíd sedačku a horkou vodu, za chvíli přišla jedna holka a my jsme nevycházeli z údivu, mluvila slovensky a že jí posílají za námi dva Američani, vida, tak to byli Američani, já jsem je odhadoval na Číňany, že prý chceme nocleh. Vyplnila čínsky čínský formulář, teď už jsme mohli jít bez problémů dovnitř, zase jsme chvíli čekali, slovenská studentka se objeví a veliká smůla - žádný místo není, máme se zeptat zítra, to nám vzkazuje správce, ale jak říkala Ingrid, tak se totiž ta krajanka jmenovala, to prý vzkazuje vždycky, těžko zítra něco bude.
+Bylo už skoro jedenáct, tak vzala kolo a jela se zeptat do nějakého hotýlku poblíž, za chvíli byla zpátky, bylo to tam prý strašně drahé, měla typ ještě na jeden hotel, ale tam musíme doject taxíkem. Ptala se ještě kam dál chceme pokračovat, když jsme řekli, že do Tibetu, tak říkala, že nevíme do čeho jdeme, je to tam celé pro cizince uzavřené, moc nás tou zprávou nepotěšila, ale naše odhodlání navštívit Tibet nezviklala ani informací, že povolení ke vstupu stojí sto dolarů a kdo ho nemá, toho nemilosrdně vrátí. Stopla nám ještě taxík a vyjeli jsme nočním Pekingem. Ten hotel, co nám doporučila, byl plnej, ptejte se zítra, to asi mysleli ráno, protože už bylo po půlnoci, my jsme nevěděli kde jsme, ptáme se na nocleh taxíkáře, který se nám zrovna nachomýtl do cesty, ten nás naložil do auta a odvez k jednomu hotelu, dohadujeme se s nima o ceně, protože jsme neměli efisy, říkala dvacet dolarů, tak jsme jí to dali, začala vypisovat papíry a najednou si vzpomněla, že musíme ještě připlatit, to mě naštvalo, tak říkám, aby mi vrátila těch dvacet dolarů, že půjdeme jinam, ale ten taxikář, co nás vezl a byl tam tam s námi, naznačoval že už je pozdě, vytáh sto juanů a že to za nás doplatí, to se nám taky nezdálo, stovka je přece jenom hodně peněz, ale taxíkář se o tom už nemínil bavit a tu stovku za nás zaplatil, nechtěl ani náhradu v dolarech, kterou jsme mu nabízeli, recepční to shrábla, dobrák taxíkář nám popřál dobrou noc a odjel, kšeft z nás měl teda ohromnej. Teď recepční začala vypisovat další papíry, bylo už kolem jedné po půlnoci, ale vůbec ji nenapadlo, že už chceme asi spát, dělala to nemožně liknavě, konečně to dovypsala a mohli jsme jít. Ten hotel nebyl něco zvláštního, za tu cenu to byla pořádná mizérie, ale byli jsme rádi, že jsme rádi.
+Druhý den, nebo vlastně tentýž den, ale ráno, jsme uznali, že tenhle hotel není to pravé a vydali jsme se hledat hotel podle doporučení v průvodci. Ještě jsem si do zápisníku zapsal jméno hotelu, zápisník strčil do krosny a obě naše krosny jsme nechali v hotelové úschovně. Vyrazili jsme do ulic. Nejdřív bylo třeba získat mapu, protože tu první jsme v nočním zmatku spolu s německy psaným průvodcem Čínou ztratili.
+Podle mapy jsme šli se střídavými úspěchy (byla ve znacích), dost nás také zmátl způsob vedení autobusových linek - v některých ulicích vedly linky jednosměrně, i když to jednosměrky nebyly a to z mapy při vší snaze vyčíst nešlo. Přesto jsme k hotelu Long tan dorazili, cena ve srovnání s hotelem, kde jsme trávili první noc byla ani ne poloviční a to jsme ještě měli vlastní koupelnu. Odpoledne jsme se vydali na procházku městem a hlavně bylo třeba ještě donést batohy z hotelové úschovny. Po večeři jsme nasedli na autobus 52, ten totiž okolo hotelu jezdil, jeli jsme a teď už by jsme měli vystupovat, tady už to bude blízko, ale nebylo, chci se zeptat, ale jakpak se ten hotel jmenoval, mám to přece v zápisníku, no jo, ale zápisník je v krosně, bylo to nějak Hui Zhang, takový hotel však nikdo nezná, musíme do jiného, v recepcích hotelů jsou nejšikovnější a nejchápavější lidé, kterých je možné ptát se na cokoli a oni ochotně radí, jejich rady je možné brát s naprostou jistotou, na rozdíl od rad ostatních Číňanů. Ptáme se tedy zase na Hui Zhang, zase neví, říkají nám jména jiných hotelů až se ukázalo, že nehledáme Hui Zhang, ale Hui Zhong, jedno písmenko nás takhle potrápilo, napsali nám to ještě ve znacích, teď už jsme se konečně doptali, vyzvedli zavazadla a taxíkem za deset efisy, když ostatní taxíkáři chtěli několikrát více, jsme dojeli do hotelu Long tan.
+Druhý den jsme vyšli s odhodláním proniknout za brány Zakázaného města, i když jsme věděli, že teď, když je bývalá císařská rezidence po odstranění posledního císaře Pchu-i v rukou pracujícího lidu a lidově demokratické republiky, je jedinou protekcí ke vstupu dostatek efisy (25), případně čtyřicet lidových juanů. S těžkým srdcem jsme zaplatili takovou výši cizineckého vstupného, když Číňani platili tři juany. Aby alespoň trochu cizincům udělali radost, ke vstupence přidávali pamětní mince a knižního průvodce Zakázaným městem.
+V areálu města hned za vstupní bránou Wumen (Polední brána) je spousta krámků a jídelen, proto jsme mohli v Zakázaném městě poobědvat. Bylo to asi stolování skromnější než za císařské éry, důležité bylo, že jsme zahnali hlad. Nasyceni odcházíme koupit vstupenky a kontrolní bránou vcházíme do města, kam se smělo většinou jen vstoupit a zůstat tam napořád. Tradice se začaly porušovat v pětisetleté historii až v našem století, kdy poslední císař Pchu-i musel město opustit. Navštívit ho mohl až po válce, když si odseděl deset let jako kolaborant a byl na převýchově. Po návratu z převýchovy však začal znovu vládnout, už ne z císařského dračího trůnu v Hale Nejvyšší harmonie, ale jako člen komunistického parlamentu.
+Zakázané město bylo dost zajímavé, skutečně svérázný způsob vlády v odloučení od obyčejných prosťáčků, ale teď v současnosti už je bez života, má spíš podobu velkého muzea, mrtvé budovy, které příliš císařské slávy neukazují, i když by chtěly sebevíc.
+Současnou slávu ČLR ale dostatečně představuje velký Mao-Ce-Tung, jehož podobiznu zavěšenou nad hlavní bránou může každý návštěvník spolu s množstvím rudých vlajek do sytosti obdivovat.
+Jižně od paláce je náměstí Tchien-an-men, odkud Velký Mao vyhlásil Čínskou lidovou republiku, skoro ráj na zemi, kde jsou všichni šťastní pod křídly mocné strany a kde v roce ´89 zmasakrovali shromáždění studentů. Prošli jsme náměstí, to je docela dálka, samozřejmě i rozloha a jeli se podívat na nádraží, jak by jsme mohli koupit lístky na vlak do Sianu, ale ne za tu hloupou cizineckou cenu a těmi hloupými cizineckými penězi, ale jako normální Číňani. Když jsme dojeli na nádraží, tak nás trochu překvapily fronty, to bylo úžasný, netroufám si odhadnout, jestli to byly stovky, nebo ještě víc řvoucích Číňanů stojících ne v nekonečných, ale dost dlouhých řadách, kolem kterých procházel nádražní zřízenec s hůlkou v ruce a neposlušné jedince napravoval. Ptali jsme se na konci jedné z řad jak jezdí vlaky do Sianu, naštěstí jsme se mohli domluvit anglicky, ten chlap nám poradil i to, že k Velké zdi je lepší ject autobusem, který jezdí každý den skoro od každého hotelu, než vlakem.
+V našem hotelu bylo skutečně napsáno, že se pořádají výpravy a v recepci říkali opravdu to zítra ráno jede, ale ráno byly nějaké problémy, protože jsme neměli lístky, protože nebylo kde je koupit, tak jsme museli platit až v malým autobusu a už jsme jeli. Nejdřív jsme navštívili hrobky císařů z dynastie Ming a Svatou cestu, která k nim vede. Měnili jsme i peníze u veksláků, kteří stáli před vchodem a byli ochotni měnit i za pro nás velmi výhodný kurs, měnili jsme čtyřicet dolarů, dávám jim čtyři desetidolarovky, dali nám v čínské měně přesně a najednou jeden z nich ukazuje, že má jenom tři desetidolarovky, ta čtvrtá byla jednodolarovka, naštěstí jsme jim na ten jejich trik neskočili.
+Autobus ještě stavěl u nějaké pamětihodnosti, ale nevěděli jsme co je to zač, zase z nás chtěli vytáhnout efisy, radši jsme počkali venku a už se konečně blížíme k tomu divu světa, který jsme sice už viděli z vlaku, ale teď to bude poznání z bezprostřední blízkosti. Chtěli po nás dvacet efisy, ale tolik jsme neměli, něco jsme museli vyměnit u prodavačů a něco nám u kasy odpustili, že zbytek můžeme doplatit v renmiby.
+Jdeme kolem kontroly lístků a už se procházíme po Nejdelším hřbitovu světa, který stavělo 300 000 lidí, kráčíme po Zdi slz, jistě byla Velká čínská zeď nazývána dalšími jmény, ale snad každý návštěvník musí obdivovat rozmar dávného císaře, když vidí jak se zeď jako had vine a kroutí po hřebenech hor. Navíc zeď v těchto místech je opravená, proto nám připadá jako skutečný obranný val proti válečnému nebezpečí. Trochu byla škoda, že počasí nebylo tak jak bychom chtěli, zeď se v dálce ztrácela v mlze, přesto odjíždíme spokojeni naším malým autobusem do Pekingu.
+Ráno nás probouzí déšť, máme však štěstí, na autobusové zastávce stojí prodavačka pláštěnek, dvě si kupujeme a hned se vzhledově přibližujeme Číňanům, právě díky těm pláštěnkám, které nemají rukávy, jenom se přehodí přes hlavu a ruce jsou pořád volné. Ty pláštěnky jsou snad jediná vymoženost, kterou mají dokonalejší než ostatní civilizace.
+Protože byla neděle, ptáme se v recepci jednoho hotelu kde je kostel a Pekingská opera, chtěli jsme poznat kulturu ze všech stran, ochotně poradili, nejprve jdeme do kostela, přicházíme však trochu pozdě, ráno jsou tři mše a další je večer v jiném kostele, farář ukazuje na mapě kde to je, do večera je času dost, jdeme alespoň koupit lístky na operu, která byla v přízemí jednoho moc nóbl hotelu, tam sdělují, že vstupenky prodávají až odpoledne, teď už zbývá jenom nádraží, kde musíme koupit lístky na zítřek do Sianu. Tam je to zase otřes, tlačíme se až dopředu fronty, ale budíme jako běloši nezdravou pozornost, za chvíli je u nás policajt a jeden kluk, který uměl anglicky myslel, že nám kdovíjak pomůže a zaved nás ke kase, kde se prodávají cizinecký jízdenky, na ty jsme zrovna nebyli zvědavi, proto jsme se zase vypravili ke kase pro Číňany, ale už ne jako duo, Pavla tam šla sama, ovšem bez hmatatelného úspěchu, jízdenky které jsme chtěli, prodávali až večer.
+Bylo už po poledni a my jsme mohli rozjímat nad tím, jak plníme předsevzané - kostel - nic, opera - nic, jízdenky - nic, to se musí aspoň zajíst, na ulicích pečou palačinky, jedna stojí něco přes juan, pochutnáváme si a jdeme dál, chceme v jiném stánku palačinkové repete, ale ejhle - tady chtějí už dva juany, to tedy ne chlapci, tady máte zpátky palačinky, chlapci si asi říkali lepší něco než nic, mávli rukou a bylo to za juan, to Číňani dělají s oblibou, nasazují dvojnásobnou cenu pro bělochy a ti, chudáci nezkušení, většinou nalítnou. Už jsme zpátky v hotelu, lístky mají na večerní představení od půl osmé, jsou kupodivu dost levné - jeden stojí osm juanů. Dostáváme se i na mši, kostel je úplně zaplněný Číňany, mají tam i větráky, aby se náhodou v tom strašným pekingským dusnu někdo nesložil.
+{{::1993:img_20221115_111041_2.jpg?250|}} \\ Peking, katolická katedrála, 1. 8. 1993
+Z kostela běžíme rovnou do hotelu, snad nebude vadit, že nemáme společenský oblek, opravdu to nevadilo, protože ten neměl nikdo a už se zaposloucháváme do vysokých tónů, které dovedou vyloudit jenom Číňani. Opera je trochu jiná než naše, tady ani o zpěv tolik nejde, ale jde hlavně o kostýmy a o akrobacii, rozhodně se na to dá dívat a i poslouchat, kdyby však poslech trval příliš dlouho, většina posluchačů by zřejmě ohluchla. Opera končí a my musíme zase na nádraží, tentokrát to vyšlo, máme konečně jízdenky na zítřek a za čínskou cenu! Z nádraží do našeho hotelu se už autobusem nedostanem, protože je po deváté a poslední autobus odjíždí v devět, tak jedině taxíkem, ale taxíkáři jsou nějací chytráci, chtějí čtyřicet juanů, nemůžeme přece podporovat vydřiduchy, má se jezdit podle taxametru, s nima není žádná řeč, vidíme motorku zařízenou jako rikšu, ten se spokojí s deseti juany a to jsme ochotni obětovat.
+Po probuzení a zabalení věcí se loučíme s milým hotelem a protože do večera máme dost času, prohlížíme Peking, odpoledne jsme si zajeli autobusem k Letnímu paláci, ale dovnitř už jsme nešli, bylo by to jenom na chviličku a za tu cenu to nemělo cenu.
+===== Vlakem z Pekingu do Sianu =====
+Těšíme se do vlaku, teď bude zážitek z cesty umocněný ještě tím, že pojedeme mezi těma bordelářema přes noc, naštěstí jsme měli místenku, na našem místě už seděli nějací Číňani, průvodčí je ovšem nemilosrdně vyhodil, tak si šli asi lehnout do chodbičky. Doufali jsme, že takhle na noc už nebudou jíst ani nic odhazovat, ale kramařili a plivali statečně, ti bez místenky se v tom váleli, radost se podívat.
+Vedle nás pořád cvrčel zavřený v kleci, ti samí cvrčkové cvrčeli podél Svaté cesty k hrobkám císařů z dynastie Ming, tam to bylo na ohluchnutí, tady na zbláznění.
+===== Sian =====
+Přestáli jsme všechny útrapy a nástrahy, které nám nachystal čínský vlak a ve tři odpoledne jsme v Sianu. Rozhlížíme se, kudy půjdem k nějakému hotelu, v tom se objeví dohazovač a že zná ten nejlevnější a nejlepší hotel v Sianu, nechali jsme se přemluvit, objednal motorovou rikšu a jeli jsme. Přijdeme do recepce a zase se potkáváme s našimi starými známými krajany. Poprvé jsme se viděli na mongolsko-čínské hranici, to přijížděli taky od Bajkalu, tak jsme si řekli nashledanou v Pekingu a opravdu jsme se taky v Pekingu potkali, bydleli v tomtéž hotelu jako my, zážitky z Číny jsme si předali při večeři a řekli jsme si nashledanou v Sianu, tak se tady vidíme potřetí. Jeli taky do Lhasy, ale jinou cestou, tak už jsme se v Číně nepotkali, potkali jsme se až v listopadu v Praze a to nám říkali, že do Lhasy se nedostali.
+Tentýž dohazovač, co nám doporučil hotel, nám doporučil i autobus jedoucí k terakotové armádě, opět jsme využili této nabídky a s dalšími turisty jsme jeli. Vstupné bylo padesát efisy, prodavačku jsme přesvědčili, že jsme studenti, tak nám prodala lístek za pět renmiby, ale pan kontrolór chtěl vidět studentskou legitimaci, uznávali jenom čínské, tchajwanské, hongkongské a z Macaa, my jsme stejně neměli ani českou, museli jsme doplati do stovky, ale to jsme už mohli doplácet v renmiby, při tý drahotě jsme oproti normálnímu vstupu přece jen ušetřili asi šest dolarů. První zádrhel je tedy šťastně za námi, ovšemže se za chvíli vynoří další. Terakotová armáda o síle asi 8 000 mužů strážících hrob císaře, v jehož hlavě se zrodila myšlenka postavit Čínskou zeď je umístěna ve veliké hale, kde je u vchodu přeškrtnutý foťák a anglickým nápisem zapovídajícím fotografování, pod tím byla ještě řádka čínských znaků symbolizujících zřejmě totéž. Podobně jako kdysi v Uspenském saboru v Moskvě, kde byl podobný zákaz, i tady jsme tušili, že zákaz bude zřejmě rozšířený i na filmování kamerou, leč nedbali jsme toho a po několikaminutovém záběru se objevil zelený panáček, tedy policajt a natahoval chtivě po kameře svoje pazoury. Prozíravě jsem ji vypnul, naštěstí ji neuměl zapnout a že musíme jít něco napsat, byl dost protivnej a taky neodbytnej, po dlouhým přemlouvání nás bez jakékoli hmotné újmy propustil a druhý zádrhel byl také zdolán.
+Kdo se chtěl s figurkami vyfotit, musel zaplatit symbolickou částku dvě stě efisy (asi pětatřicet dolarů), raději jsme se spokojili s našimi filmovými záběry.
+Historie vzniku a objevení terakotové armády je jistě velmi zajímavá - všichni vojáci stáli tichou a věrnou stráž u hrobu Syna nebes bez reptání dva tisíce let až je před necelými dvaceti roky objevili rolníci, archeologové slepili a turisté se sem vrhají jako kobylky. Zatím jsou k vidění jenom ozbrojené složky v životní velikosti a v kompletní výzbroji oné doby, císařský hrob na svoje objevení zatím čeká. Přes tyto nesporné zajímavosti nás celá atrakce trochu zklamala, vejde se do haly, projde se a zase vyjde, prohlídka bere velmi rychlý konec, procházíme to tedy ještě jednou pro prohloubení zážitků.
+Autobus jede dál k neolitické vesničce, kam se nám pomocí našeho čínského průvodce podaří vejít za zlevněnou čínskou cenu pěti juanů pro jednoho. Takové vesničky by se u nás taky našly, rozdíl je v tom, že my jsme oproti době kamenné přece jen trochu dál než Čína, zejména některé oblasti v Číně.
+Poslední zastávkou je Pagoda v Sianu, tady díky našemu příteli platíme místo dvaceti efisy tři juany na studentskou legitimaci, kterou velmi dobře zastal náš pas, který jsme ukázali otevřený, tak to vypadalo jako skutečná legitimace.
+Pagoda v nás zanechala asi nejlepší zážitek, procházeli jsme buddhistickými svatyněmi, vdechovali vůni zapálených tyčinek a hleděli na Buddhu, jak nás s kamennou, nebo spíše kovovou tváří netečně pozoruje.
+Odjíždíme na nádraží, loučíme se s průvodcem, který nám pořád tvrdil jak má rád Čechy, jak se mu líbí a jak se mu nelíbí Francouzi (ti jeli také v této výpravě) a na důkaz toho, že to myslí úplně vážně nám koupil dvě vejce a Francouzům nic.
+Ještě si trochu prohlížíme bývalé hlavní město Říše středu, kterým Sian dlouho byl, procházíme kolem městského opevnění starého dva tisíce let a ubíráme se k nádraží, odkud v půl jedenácté večer odjíždíme do Čchengtu tradičně strašným vlakem. Jízdenky (za čínskou cenu) máme naštěstí už ze včerejška, jinak by jsme asi neměli nárok na přepravu, jako jedna čínská studentka, která jela do Šanghaje, ale protože chtěla lístek těsně před odjezdem vlaku, neuspěla. Doufala, že cizinci mají při kupování nějaká privilegia, tak chtěla, abych jí lístek koupil já, myslel jsem si, to je postavený na hlavu, nám kupujou lístky Číňaní a my je máme kupovat jim, říkám jí, že cizinecký jsou jenom za efisy, pak si na to taky vzpomněla, pro všechno jsme to u pokladny zkusili, leč marně. Další vlak jí jel za patnáct hodin. To my jsme měli utrpení ve vlaku osmnáctihodinové, než jsme do toho Čchengtu dorazili.
 ====== Cesta do Tibetu ======
@@ Řádek 645: / Řádek 713: @@
 Do Golmutu byl naplánovaný příjezd tak asi na druhou hodinu odpoledne, ale vzhledem ke stavu silnice, nebo cesty jsme tam přijeli až v půl šesté.
-Ptali jsme se, jak jede vlak, ale ten nám už ujel, další jel až zítra v 15,20.
+Ptali jsme se, jak jede vlak, ale ten nám už ujel, další jel až zítra v 15,20. Dali jsme si věci do ubytovny, kam nás řidiči zavezli a jdeme do města vyměnit dolary, ale bylo to úplně beznadějný, lidi dávali za dvacet dolarů dvacet juanů, ten kdo už dolary někdy viděl, byl ochotný dát i pět juanů za dolar, k tomu jsme zase my nebyli ochotný, proto se musíme vrátit na ubikaci s nepořízenou. Tady nám jeden kluk vyměnil dolar za šest a třičtvrtě juanu, vyměnili jsme čtyřicet dolarů a na čas bylo s penězi vystaráno, i když to byla ta nejhorší směna, jakou jsme v Číně udělali.
+Za nocleh jsme vytáhli dohromady šestnáct juanů a už můžeme klidně spát. Ráno má Pavla horečku, skoro devětatřicet, tak jdu do města zařizovat věci sám, nejdřív k policajtům prodloužit vízum, protože jsme v Číně už byli měsíc.
+Policajtka si klidně řekla o padesátku a to do pasu vrazila jenom dvě razítka - modrý a červený, tak říkám, že máme před sebou dalekou cestu a málo peněz a ona but you must pay a já že to je samozřejmé, ale prachy nemáme a ona si vedla pořád svou, že musíme platit, tak se mi to za chvíli podařilo scvrknout na dvacet pět za oba, ovšem bez potvrzení o zaplacení, na který se stejně můžu vykašlat.
+Teď to chtělo ještě jízdenky, chtěli jsme ject autobusem do Dunkchuanu, protože vlakem se tam jede strašnou oklikou přes Xining a Lanzhou, ale na autobus musí být povolení pro cizince, protože zase cesta byla pro turisty uzavřená a jinak nám lístky neprodají. Kdyby nám je chtěli prodat, stejně bych je nechtěl, protože jeden stál asi 250 efisy, tak zloděje teda nepodporujem. Kvůli tomu jsme museli udělat neuvěřitelně pitomou zajíždku asi patnáct set kilometrů, protože železnice je tam postavená fakt šikovně. Lístek do Xiningu stál 33 Y a koupil ho jeden Číňan docela v pohodě, ani jsem mu nemusel své přání dlouho vysvětlovat.
+Zkusil jsem ještě v Bank of China, jestli by tam vyměnili marky, úředníkovi podávám deset marek, ten je prohlížel a najednou říká, prosím vás, povězte mě, co je to za peníze. Říkám tejkuo marka a on že to nemění, jenom dolary, tak já že teda nic.
+Jdu pro Pavlu, na cestu na nádraží si bereme taxíka, už je na tom s horečkou trochu líp a už čekáme na příjezd našeho vlaku. Potkáváme v čekárně pět Maďarů, kteří se vraceli z Nepálu a měli namířeno přes Xining do Pekingu, pak přes Mandžusko a Rusko domů a chtěli to stihnout tak, aby zhruba začátkem září už byli v Budapešti na universitě, tak jsem říkal, že to určitě nestihnou, protože to pár kilometrů přece jenom je a jenom přes Rusko pojedou týden.
+Kluci už byli vyléčení z cest autobusem, mysleli, že když jim koupí lístek za čínskou cenu Číňan, tak mají vyhráno, ale rozhodně neměli, taková finta platí jenom ve vlaku, ale oni ani tomu už nechtěli věřit, měli strach, že jim průvodčí zase roztrhá lístky, tak říkáme, že jsme tak projeli celou Čínu, že to určitě vyjde a taky to opravdu vyšlo.
+Vlak byl zase natřískanej, měli jsme na jízdenkách nalepený místenky, ale to bylo asi jenom tak, protože ve vlaku sedadla neměly čísla. Přesto se nám poštěstilo najít místa k sezení vedle třech Tibeťanů, byli to jistě dobráci, dali nám k zakousnutí hrušky, nejhorší ovšem byl smrad, který je doprovázel a který jsme museli snášet až do čtvrt na dvanáct dopoledne následujícího dne, kdy vlak staví v Xiningu.
+V našem vagónu jela Japonka, kterou jsme potkali při stopování ve Lhase a napsala nám spoje z Urumči do Kazachstánu. Zajímalo ji, jak jsme pochodili se stopem, vyprávím, o kolik nás Hurvínek obral, ale když řekla, že za autobus platila víc jak dvakrát tolik a ještě v efisy, tak vidíme, že jsme se docela levně svezli.
+Po Maďarech jsme ještě chtěli, aby nám rozměnili stodolarovku, ale když ji viděli, tak říkali, že tam chybí nějaký nápis a že takové mají dvě a v Káthmándů jim řekli, že jsou falešné, tak jsme od směny upustili. Vyměnili nám jenom pár juanů za marky a ještě jsme jim poradili adresu hotelu, ve kterém jsme nocovali my.
+Na nádraží mě hned k mé velké radosti odchytil veksklák, který měnil jedna ku osmi, tak jsme dvacku vyměnili a ještě jsem dva juany usmlouval, aby přidal. Kupujeme prostřednictvím jedné studentky lístky do Lanzhou a máme ještě do odjezdu vlaku dost času, tak se můžeme projít po městě, ale nic moc, samá socialistická výstavba, tak si aspoň kupujeme vařenou kukuřici a brambory.
+Ve vlaku do Lanzhou bylo kupodivu dost čisto až na pár bordelářů, kteří loupali slunečnicové semínka a slupky házeli na zem, mezi které jsme se přiřadili i my, když nám ty jádra taky nabídli. Uvědomili jsme si ovšem těžko opakovatelnou příležitost, aby jsme kladně zapůsobili na bordelářské cítění všech pasažérů a začali jsme slupky uchovávat v dlaních a vyhazovat je z okna.
+Trochu to zapůsobilo, protože jsme byli za chvíli následováni, sice jenom párma lidma, ale aspoň mohli vidět, že nejsme větší prasata než oni.
+Cesta trvala něco málo přes čtyři hodiny, ve čtvrt na devět večer jsme v Lanzhou a hned se sháníme po lístcích do Urumči, je to rychlík, platíme každý 71 Y a podle jízdního řádu plánujeme odjezd ve čtvrt na tři ráno. Vlak pořád nehlásili, bylo mě to divný, tak se všude ptám, jak je to možný, až říká jeden Číňan, že je to nějaké podivné a že pojede až v půl šestý, ale večer, to znamená přes patnáct hodin zpoždění.
+Přespáváme v čekárně na nádraží, rozložili jsme si na lavičky spacáky a docela dobře se spalo. V čekárně byla i postýlka pro malé děti a na stěnách se usmívali rodiče, asi proto, že socialismus plně uspokojuje všechny jejich potřeby a vedle nich byly přimalovaný děti jak jsou taky šťastný a bylo tam napsáno, jak jsou vděčný svým rodičům, že mají jenom je a že nemají žádné sourozence, za což jim co nejsrdečněji děkujou. Kolem ještě pár rudých hvězd a to bylo asi co se týče vymalování všechno.
+Ráno nám šel Číňan vyměnit jízdenky na vlak v 11.30 a to nebyl takový rychlík, tak nám ještě z každého lístku deset juanů vrátili.
+Vlak jede vyjímečně nenatřískaný, tak zabíráme tři sedadla a střídáme se v sezení a ležení. Přišli se na nás podívat dva Číňani a tak s nimi zapřádáme rozhovor o poměrech v Číně. Jeden z nich byl chvilku na studiích v Rusku, tak něco z ruštiny uměl a my jsme vhodně mohli nahrazovat výrazy, na které naše angličtina nestačila, pokud na to ovšem stačila jeho ruština.
+Na protějším sedadle seděli mladí manželé s dvěma dětma, to jedno bylo ještě dost malé a máma ho každou chvilku kojila, to druhé už bylo větší, ale klidně čůralo na podlahu ve vlaku a s rodičema to ani nehnulo. Rychle jsem dal stranou svoje boty, aby nepřišly k úhoně a ženská když to viděla, tak se začala smát, nevím proč, mě to jako dobrej vtip ani nepřipadalo.
+Ty čínský studenti říkali, že děti asi moc šťastný nebudou, tak jsem se divil, proč asi a je to proto, že v Číně je přísná reegulace porodnosti. Mít druhé dítě znamená totiž okamžité vyhození z práce a dělej si pak co chceš. Taky jsme se dozvěděli, proč je tak rozšířené jezdit na kole. To je též dost jednoduché. Normální plat Číňana je 200-500 juanů za měsíc a nové auto stojí úplný pakatel - sto tisíc juanů, zatímco kolo stojí kolem stovky.
+Zajímali se jak je to u nás s platama a cenama v přepočtu na dolary a jestli Pavla je spíš východní nebo západní žena. Na to se ptali, protože když jsem ležel, tak šla nabrat ze samovaru, který byl skoro v každým vagóně, horkou vodu do hrnečku na čaj a oba se strašně divili, že ležím, když nošení vody je přece mužská práce, tak jsem jim řek, že u nás se to tak nebere.
+Cesta vlakem se dost vlekla, museli jsme ve voze strávit dvě noci až v pondělí ráno jsme v Urumči, nebo spíš ve Wulumuči, jak to říkají Číňani.
+Tady kolem nebydlí jen tak obyčejní Číňani, ale tihle jsou vyznavači proroka Mohameda a píšou arabským písmem. Tím jsou vedle čínského, tibetského, staromongolského a latinky popsány lidové bankovky, ale divil jsem se, že naši přátelé studenti o tom neměli ani ponětí a jednotlivá písma na bankovkách (mimo čínského) vůbec neznali.
+Studenty jsme ještě využili, aby nám šli koupit lístky do Alasanko, což je čínsko - kazašský hraniční přechod. Číňan lístky koupil (po sedmnácti juanech), ale jenom do Boro, do Alasanko by musel předložit cestovní pas.
+S cestovním pasem to nemají zdaleka tak jednoduché jako my, říkal že to je jenom sen, aby dostal cestovní pas, do ciziny se může podívat jenom pár vyvolených. Byli jsme rádi, že máme aspoň lístek do Boro, na ten nás pustili do vlaku a ve vlaku si přikupujeme jízdenku až na hranice.
+Průvodčí napřed nechápala, co po ní chceme, zavolala druhou, ta uměla trochu rusky a ptala se, proč jsme si lístek nekoupili rovnou, tak říkám, že jsme nevěděli, že Boro není konečná, to pochopila a vypsala lístky po dvou juanech.
+Vlak jede pouštní krajinou a nedaleko trati je nejnižší místo v Číně -150 m pod hladinou moře. Západní Čína je také mnohem míň osídlená než východní a to je poznat kolem nás, ale i ve vlaku. Mimo menší hustoty osídlení je to také jedna z těch chudších oblastí. Rozdíl mezi východem a západem země je dost znát.
+V Alasanko jsme až v noci a sháníme nějaký nocleh, na nádraží nás jeden chlapík vzal a odved do hotelu, tam nás posadil a za chvíli se vrátil, že tam nocovat nemůžeme, policie to nedovoluje. Odved nás aspoň do druhého, policajt z nádraží nařizoval, ať jsme v devět u vlaku do Alma-Aty a už vyjednáváme přespání.
+Tady chtějí 4O juanů za dva, usmlouval jsem to na dvanáct, že víc peněz nemáme, tak s tím recepční souhlasila a bylo to samozřejmě bez potvrzení.
+Hotýlek patřil rozhodně k těm lepším z těch, které jsme doposud navštívili, tak jsme se mohli vyspat do růžova a už před devátou jsme přešlapovali na nádraží. U vlaku nám říkali, že nás v Číně vzít nemůžou, ale můžeme si nastoupit na kazachstánské straně hranice, vlak tam dlouho čeká než se přehodí podvozky. Až prý budeme v Družbě, tak máme jít rovnou do vagónu číslo šest.
+====== Kazachstán ======
+Vydáváme se tedy k celnici a tam byli celníci úplně jiní než všichni zelenáči, které jsme v Číně potkávali, byli samá ochota, říkali, že je omezená průjezdnost na hranicích Čína - Kazachstán, pěšky to do Družby nejde, je to asi sedm kilometrů přes území nikoho a jestli chceme, tak nás tam můžou vzít služebním autem, ale za dvacet dolarů.
+To nechceme, proto nám slibují, že až pojede někdo vozem přes hranici, tak mu řeknou, aby nás svez. Věci nám neprohlíželi, jenom jsme vyplnili nějaké papíry, při odjezdu z Číny se musí platit za celní odbavení deset juanů, ale odpustili nám je, když prý máme málo peněz.
+Za hodinku jel nějaký chlapík v gázíku, celníci mu řekli, aby nás vzal, my jsme ho taky poprosili, on nás naložil, to je prý samozřejmé a už jsme jeli. Nabízel nám, aby jsme zůstali pár dní na návštěvě, ale my jsme už dost spěchali domů, tak nás zavez na nádraží.
+===== Družba =====
+Čekárna byla úplně parádní, vypolstrovaný sedátka, kterých jsem využil, natáhnul se a spal. Tady si nás všimnul jeden chlapík, dali jsme se s ním do řeči, teď už to bylo skoro bez problémů, přece jen je to rozdíl mluvit s Číňanem nebo Rusem, vlastně Kazachem, ale uměl rusky a kazašsky jenom pár slov.
+Byl z Petropavlovska, původně učitel tělocviku a teď se zabývá obchodem. Ptali jsme se, kde by jsme si mohli koupit chleba, protože ten jsme už víc než měsíc nejedli a už jsme na něj měli docela chuť. Vydal jsem se do obchodu, odtud mě poslali do pekárny, kazašsky je chleba nun, tak jsem myslel, že v pekárně by nějaký mohli mít, ale odtamtud mě poslali zase do obchodu, že prý už tam chleba dodali, tak jsem viděl, že veškerá má snaha je marná.
+Učitel nám stejně chleba dopřál, protože nás pozval na oběd. V Družbě sice žádný restoran nebyl, ale byla tam závodní jídelna a Saša, tedy učitel tam pro nás vyjednal něco k snědku. Pochutnali jsme si, protože jsme zase měli jídlo, na které jsme byli zvyklí, šunknfleky s rajčatovým salátem a k tomu tmavý chléb. Jíst jsme mohli příborem. To byla po tak dlouhé době taky vzácnost.
+Saša když viděl, jak nám chleba chutná, tak nám ještě půl bochníku koupil, aby jsme měli na cestu. Po obědě nás zaved na nádraží mezi odstavené a už vyřazené lůžkové vagóny, tam měl nějakou známou z Alma-Aty a ta nám napsala doporučující dopis pro svého syna Valentina, když neseženem lístky do Moskvy, aby nás nechal doma přespat a proved po Alma-Atě.
+Saša ještě před tím než jsme navštívili domečky na kolejích říkal, že si dáme arbusy a strašně se divil, když jsme kroutili hlavou, že arbusy neznáme, Pak jsme uviděli melouny a hned bylo jasné, co ty arbusy jsou zač.
+Přisupěl vlak, jdeme za průvodčím, co nám slíbil zajištění přepravy, máváme Sašovi a kolem jezera Alakol nabíráme kurs Alma-Ata. Ještě zbývalo vyřídit formality co se týče podmáznutí průvodčího, dost dlouho jsme se dohadovali, až jsme se ustálili na částce deset dolarů a pět marek za osobu. Měli jsme jenom dvacetimarkovou bankovku, tak nám průvodčí poradil, že si ji můžeme rozměnit ve vedlejším vagónu, tam je prý nějaký Němec, který určitě něco mít bude,
+Pavla se tedy vypravila rozměnit marky a když se vrátila, musel jsem uznat, že se jí směna podařila, přinesla totiž dvě desetimarkovky a ještě pět desetidolarovek navíc. Ten Němec se taky vracel z Číny, byl tam u své přítelkyně na návštěvě a když mu Pavla vyprávěla o naší cestě do Tibetu, tak byl celý nadšený a říkal, že má rád dobrodružství, ale se svojí přítelkyní si ho moc neužil, že byla moc nóbl a nad vším ohrnovala nos.
+Jednou si koupili hrozny a on se do nich hned pustil, aniž by si je opláchl, tak s ním kvůli tomu dost dlouho nemluvila.
+Cestoval s ním ještě kazašský přírodovědec, původem Němec, ale ačkoli oba jeho rodiče byli rodilí Němci, on už skoro všechno zapoměl, německy uměl snad jenom počítat do deseti. V Kazachstánu je Němců docela dost, utíkali za války a pak už tam zůstali, dokonce vydávají i německy psané noviny.
+Ptali se, kolik nás cesta s pobytem v Číně stála, když jsme řekli sedm stovek v americké měně, tak se Paul, tedy Němec, divil, jak jsme to mohli ve dvou tak levně pořídit, ale Roman (Kazachstánec) za tím přece jen viděl milión rublů a tomu už to tak málo nepřipadalo.
+===== Alma-Ata =====
+Ráno ve tři čtvrtě na devět zaskřípaly brzdy a jsme na nádraží v Alma-Atě. Chceme si hned koupit lístky do Moskvy, ale mají to tu zařízené podobně jako v Číně a my jsme museli k okénku, kde prodávali lístky cizincům. Žádní troškaři to nebyli, za jedno místo v kupé 63 dolarů a za lehátko 57 dolarů.
+To bylo i na nás trochu moc, znechuceni jsme je opustili s tím, že se pokusíme o domluvu s průvodčím. Roman taky říkal, že jsou to nehorázné ceny a poradil nám, aby jsme si koupili lístky od překupníků.
+Museli jsme si vyměnit nějaké ruble, Roman telefonoval sestře, aby přijela se zásobou peněz na nádraží, za chvíli přifrčela a vyměnila nám čtyřicet dolarů za šedesát tisíc rublů. Byly to ještě sovětské bankovky, které už před měsícem v Rusku vyměňovali za nové, jenže tady za měsíc po měnové odluce bylo za dolar už patnáct set rublů (kazašských) oproti Rusku, kde byla za dolar jenom tisícovka.
+Paul taky vyměnil čtyřicet dolarů a mohli jsme už kupovat lístky. Dvě jízdenky měly stát 8500 rublů, ale museli jsme zaplatit 22000 a to ještě na jízdenkách bylo napsané cizí jméno a číslo pasu.
+Roman v tom žádnou překážku neviděl, říkal, že nikdo nepozná, že jsme cizinci, kdyby se někdo ptal odkud jedem, máme říkat, že z Kišiněva, moldavská ruština má trochu jiný přízvuk, tak se nikdo divit nebude a hlavně neukazovat pasy.
+Bylo mě to trochu divné, že by zrovna v Kazachstánu nechtěli při nástupu do vlaku vidět pasy, to kontrolovali úplně všude, na Ukrajině jsem to zažil před půlrokem, v Rusku to samé nedávno, no necháme se překvapit.
+Teď máme ještě dost času na prohlídku města proslaveného zimními sporty a máme ještě spoustu rublů, tak nakupujeme nějaké jídlo na cestu. Všechno je dost drahé, rád bych věděl, jak často si tam kupují třeba salám, když i pro nás byl drahý a normální platy v Kazachstánu jsou od 30000 rublů (20 dolarů) do 90000 rublů (60 dolarů), na vesnici ještě o mnoho míň než třeba v Alma-Atě.
+Dali jsme si "butěrbrot" za osm stovek, bylo to jako houska, v ní kus masa a k tomu sklenku limonády za stovku. Chtěli jsme ještě koupit chleba na cestu, jdeme do pekařství a tam jsem myslel, že jim špatně rozumím, jeden bochník stál čtyřicet rublů neboli 80 haléřů a ještě jinak - za jeden dolar bylo skoro čtyřicet chlebů.
+Nakupujeme ovoce a protože míjíme krám s mléčnými výrobky, myslíme že třeba sýr do vlaku také není špatný, ale měli jsme smůlu, do obchodu zrovna přivezli obrovský kus másla a před námi stála spousta lidí s igelitovými sáčky, do kterých jim prodavačka odkrajovala po kilech.
+Nijak to nevonělo, taky proto, že mimo mléčné výrobky prodávali i maso a nějaké chladicí pulty tam neznali, tak hlavně to maso bylo dost cítit. Když jsme přišli na řadu, prodavačka se hned ptala, kolik másla chceme a asi se dost divila, když jsme chtěli jenom půl šišky uzeného sýra.
+Jdeme už zpátky k nádraží, je příjemné, že ve městě je spousta zeleně, podél všech ulic byly vysázené stromy, proto nás rozpálené ulice nijak netrápily právě protože tozpálené nebyly. Na nádraží se potkáváme s Paulem a přejeme si hodně zdaru při průniku do vlaku.
+Všude je spousta lidí, hledáme náš vagón, Paul měl koupený lístek do kupé o čtyři vagóny dál, tak jsem zvědav, jak dopadneme. Začátek byl spíš podle mých obav než podle Romanova scénáře.
+U dveří do vagónu stál průvodčí ještě s jednou ženskou a kontrolovali pasy. Chtěli jsme se natlačit dovnitř, ale ten modrý panák asi tušil, co máme za lubem, tak hned říká, že bez pasu neprojdem. Ukázali jsme mu naše pasy, pustil nás a říkal, že to spravíme ve vagóně.
+Další chyba byla, že jeden lístek byl špatně vypsaný a na posteli, kde jsme měli být my, seděl už někdo jiný. Divil jsem se, jak je to možné, ale on se smál a říkal, že to se stává každou chvíli a průvodčí to nějak urovná. Ptal se, jestli jedeme až do Moskvy a odkud jsme, říkám, že jedeme z Kišiněva, jak nám to Roman poradil a tenhle už se neptal.
+Kdo se ale ptal, byl průvodčí, který měl situaci urovnávat. Podíval se na lístky, podíval se na pasy a bylo mu všechno jasný a když jsem viděl, jak je mu to jasný, tak mě to bylo taky jasný a všem okolo to bylo úplně jasný. Zkusil jsem ještě říkat, že jsme netušili, že jízdenky jsou na jméno, ale průvodčí pořád mlel iz ruk vy ety bilety kupili, iz ruk.
+Přišla ještě jeho pomocnice a oba si náramně notovali a že musíme hned vystoupit. Co nám zbývalo, musel jsem je hezky poprosit, aby nás tam nechali a vytáhnout zbytek rublů (22000), průvodčí říkal málo, málo, jízdenka je za 57 dolarů pro jednoho, tak jsem říkal, přece jen už jízdenky máme, i když na jiné jméno, pořád se mu to nelíbilo, tak jsem mu tam přihodil ještě dvacet marek a konečně ho tím uspokojil.
+Mezitím se objevil Paul a že má velké problémy, ve vagónu, kde zkoušel štěstí se mu vedlo podobně jako nám, ovšem s horším koncem, jemu napsali na lístek, že nesouhlasí číslo pasu a jméno (to udělali nám taky), ale jeho ještě navíc vyhodili. Náš průvodčí taky dělal, že ho chce vyhodit, když však ukázal Paul peníze, tak dostal rozum.
+Když jsme bilancovali, jak se nám vše povedlo, tak jsme přece jen ušetřili dohromady sedmdesát dolarů. Paul už to tak výhodné neměl, jeho první lístek byl dražší, protože měl "kupejnyj" a ne jako my jenom "plackartnyj" a když šel k nám do vagónu, tak ho už neměl a ještě s průvodčím tolik nesmlouval. Přes to přes všechno to v součtu měl dost hluboko pod oficiální cenu.
+Vytáhli jsme rajčata, jedna paní nám dala sůl, měla ji zabalenou v novinách, říkala, že za chvíli vystupuje, tak že nám ji nechá, nechala nám i kus chleba a nějaká rajčata. Ptal jsem se, jestli jí připadá, že je v Kazachstánu draho, tak říkala, že je to strašné, výhodu mají ti, kdo bydlí na vesnici, že nemusí kupovat žádné jídlo v obchodech, protože to by je brzo zruinovalo. Teď je to špatné ještě s chlebem, protože minulý týden ho nemožně zdražili.
+Říkal jsem jí, že právě chleba nám připadal směšně levný, čtyřicet rublů je dost symbolická cena, ale ona byla úplně opačného názoru, před týdnem stál devět rublů a to ještě dost šlo, ovšem teď, mají prý moc dětí a chleba se jí pořád a sní se ho moc, radši o tom nemluvit.
+Říkala ještě, aby jsme dávali pozor, až pojedeme kolem kosmodromu Bajkonur, kde můžeme vidět tu zvláštnost, která jim zbyla z doby Sovětského svazu, na který všichni dost často a rádi vzpomínají. Kosmodrom jsme bohužel neviděli, vlak zastavil jenom v městečku Šuratam, které mělo s kosmodromem dost blízký vztah, protože tady většinou bydleli ty lidi, kteří se o rakety starali.
+Už se stmívá, uvelebuji se na lehátku a protože jsem nahoře, mám parádní přehled o celém vagónu. Začínají mě trochu těžknout nohy i ruce, bolí mě celé tělo, pro jistotu jsem si změřil teplotu a nestálo to za nic, měl jsem zase přes osmatřicet a před sebou vidinu tří nocí v lehátkovém vagónu.
+Spolykal jsem nějaké prášky a ráno už mě bylo trochu líp, ale horečku jsem měl pořád. Krajina kolem nás taky moc zajímavá nebyla, samá poušť, jenom občas se objevilo pole s bavlnou, nebo se v poušti mihly muslimské hřbitovy.
+Na jedné zastávce prodávali dyně, tak jsme si jednu chtěli koupit, ale měli jsme už málo kazašských, neboli starých rublů, a protože úplatek průvodčím taky něco stál a nové ruské se nám za to dávat nechtělo. Když ale naše průvodčí viděla, jak se tam Pavla handrkuje, houkla na prodavače, ať nám jednu dyňu dá a prodavač ji poslech a měli jsme ji za polovic.
+Ten zahradník na tom rozhodně škodný nebyl, protože průvodčí si nakoupili dyní a melounů asi čtyřicet a v Moskvě je zase prodají, šizuňkové jedni. Dyňa není dýně, ale druh melounu s výbornou dužninou. Nám teda aspoň chutnala.
+Do řeči se s náma dal jeden chlap, který nadával na všechno a taky dost litoval rozpadu Sovětského svazu a říkal, že je mu jedno, jaký je kdo člověk, na národnosti kašle, ale hlavně aby měl dobrý srdce a říkal, že byl takový vždycky a vždycky takový zůstane a žádný režim s ním nepohne a aby dokázal, že to myslí opravdově a s námi dobře, tak na příští zastávce koupil obrovský meloun, rozkrojil ho napůl a tu větší půlku nám dal. Nezbývalo než poděkovat a do melounu se pustit.
+Na další den bylo vidět, jak horečka pomalu ustupuje, po průjezdu městem Uralsk už by jsme měli být zase po čtyřiceti dnech v Evropě a zároveň jsme překročili hranice s Ruskem, které jsou prý zatím bez ostrahy.
+===== Moskva =====
+Druhého dne, v sobotu, ve tři odpoledne jsme v Moskvě a hned se musíme podívat na odjezd do Prahy. Vlak jel za čtyři hodiny, ale s lístkama to bylo zase špatné, jeden byl za šedesát tři dolary (podobně jako kupé Alma-Ata - Moskva).Chtěli jsme na ně vyzrát, tak jsme si počkali na vlak a zase se dohadujeme s průvodčím, ale moc jsme na to nevyzráli, protože jsme měli jenom stodolarovku v celku a necelou padesátku.
+Průvodčí se ptal, kolik máme a když viděl stodolarovku, tak ji samozřejmě shrábnul celou. I tak to bylo šestadvacet dolarů k našemu dobru, ale myslím, že to mohlo být víc.
+Vlak do Prahy byl ten samý, jako vlak z Prahy do Moskvy, kupé po třech, měli jsme tam jednoho chlapíka, který vypadal trošku neohrabaně a navíc mírně koktal, dohadovali jsme se, co asi dělá, ale neuhodli jsme až nám prozradil, že je vedoucím nějakého úseku na Institutu jaderné fyziky v Moskvě a jede do Prahy na mezinárodní konferenci jaderných fyziků.
+Vyprávěl nám o jaderných elektrárnách na Ukrajině, že s Černobylem je to ještě teďko špatný, ale největší strach má z jaderné elektrárny v Arménii, kde je válka a elektrika žádná, tak to tam asi budou obsluhovat nějací bambulové a jestli to tak bude, tak to nemůže dobře dopadnout.
+Rozdělili jsme se o jídlo, dali jsme mu ochutnat čínskou polévku a rybičky a od něj jsme na oplátku dostali karbanátky s nějakou zeleninovou konzervou. Říkal, že má těch karbanátků špatný počet, totiž čtyři, to vymyslela jeho žena, když pojede s jedním spolucestujícím, tak budou mít každý dva a když pojedou v kupé čtyři, bude mít každý po jednom. Varianta, kdy by v kupé jeli tři manželku nenapadla a ani on ještě nikdy takhle necestoval, kupé po třech, to vidí poprvé.
+I příští den docela rychle utíkal, náš přítel se už těšil do Prahy a protože četl Švejka, tak musí rozhodně zajít do hospody a dát si špekáčky, to je jeho sen od té doby, co Švejka četl poprvé.
+Když jsme projížděli Běloruskem, říkal, že má tady rodiče, tenkrát to nikdo netušil, že za nima bude jednou jezdit do ciziny, ale není sám, kdo má takhle příbuzenstvo, některé rodiny jsou teď ve třech, nebo i ve víc zemích, to se nedá nic dělat.
+Na hranicích s Polskem nějaký čas zabírá výměna podvozků a všechno jde už rychle, Varšava, v noci přejíždíme polsko-české hranice a v šest ráno, padesátý den naší cesty, jsme v Praze.

Cestovatelské stránky

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Rozdíly

Nástroje pro stránku