Vyjížděli jsme v neděli. Nejdřív osobáčkem, pak rychlíkem a z Prahy lůžkáčem. To byly taky poslední vlaky, s kterými jsme jeli a měli v pořádku jízdenky. Pak dlouhý čas jsme jezdili s jízdenkami v nepořádku. Vláček do Moskvy měl kupé po třech, ale byli jsme zaplněný jenom ze dvou třetin, až poslední noc k nám přišel jeden Rus podělit o pokojíček (to jsme se dělili my) a o snídani (to se dělil on). V Moskvě nám koupil žetony na metro, vyměnil jeden dolar, aby jsme měli na úschovnu, odved na nádraží, odkud měl ject večer vlak a pak už jsme se s bývalým občanem Marijské autonomní socialistické republiky a s jeho dcerou, které jsme dali čokoládu, aby z nás taky něco měla, rozloučili. Moskva na nás čekala.

Bohužel jsme ji ještě chvíli museli nechat čekat, protože jak už jsem říkal, poslední lístek, který byl v pořádku, byl do Moskvy. Měli jsme totiž zaplacená dvě lůžka do Suche-Batoru, ale jenom na jedno z nich bylo přidělené místo (číslo vagónu a postele).

U kasy na nádraží se s námi moc nebavili a poslali nás do Inturistu. Před nádražím jsme se ptali, jeden nás posílal rovně, druhý doprava, třetí doleva, čtvrtý nevěděl. Pak jeden chytrák (z těch který radí i když ví starou bačkoru) nás poslal na prospekt Marxe, tam že to je tutovka. To taky byla. Místo Inturistu, kde se prodávají lístky to byl hotel Inturist.

Už nás to přestalo bavit a protože Moskva pořád čekala, tak my jsme už nečekali a vyrazili jsme na pamětihodnosti, jejichž matný obraz jsme měli ještě z učebnic Ruského jazyka na základní škole – Krasnaja plošaď, Spaskaja bašňa s Kremlovskimi kurantami, Mavzalej Vladimira Iljiča Lenina, Sabor Vasila Blaženovo, Car Puška i Car Kolakal.

Poměrně snadno jsme se dostali na Rudé náměstí a už jsme obdivovali. Vnucovala se ještě návštěva Kremlu, samozřejmě jsme nemohli odolat. Nad Kremlem vlála ruská vlajka, jako by to tak bylo odjakživa, i když zase nebylo tak dávno,kdy přednost měla ta rudá a u kremelské zdi, kam pochovávali všechny papaláše, měli ještě sošku Josefa Stalina, blahé paměti.

V Kremlu vládl železný pořádek, jak někdo sešel z vyznačené cesty, hned pískal policajt, nebo dokonce dva a provinilec se musel vrátit na vytýčenou trasu.

Nakoukli jsme do Uspenského saboru, bylo tam psáno, že se nesmí fotit, tak jsme nefotili, ale jenom filmovali, ale ani to se nesmělo, i když napsané to tam neměli, ale my jsme stejně tušili, že se ani to nesmí. Nic zlého se nám taky nestalo, jenom ta babka, co to měla na starosti mě vokřikla, abych to hned schoval, nechtěl jsem dělat rozruch ani přijít o kazetu, tak jsem ji samozřejmě bez odmlouvání poslechl.

Byli jsme ještě zvědaví na dvě slavná monstra-Car Puška-největší dělo, které však nikdy nestřílelo a Car Kolakal-největší zvon, který však nikdy nezvonil. U takových věcí, jak to většinou bývá, je nejzajímavější jenom to jejich nej a to bylo tady taky.

Museli jsme ještě navštívit obchodní dům GUM, který je hned u Rudého náměstí, protože o něm jsme měli článek v učebnici nejen na základní škole, ale dokonce i na střední. Ještě jsme se prošli Moskvou a už rychle na nádraží, protože v 19,50 odjížděl rychlík – Transsibiřský expres. Neodjížděl, měl odjíždět. Na skutečný odjezd jsme si počkali až do tři čtvrtě na jedenáct, jel čínský lůžkáč s čínskýma průvodčíma uvnitř.

Chystal jsem si, jakou skazku jim řeknu, ale moc jsem jim toho neřekl, protože, nevím proč, jsme si nějak špatně rozuměli, tak jsem jim aspoň ukazoval ten potvrzený lístek a ten nepotvrzený jsem tam jen tak přiložil, ale kdepak oni, hned ukazovali právě na ten nepotvrzený, tak jsem jim ukazoval ještě nějaké papíry od těch lístků, ale ty Číňani nebyli zas tak hloupí, no když viděli, že už jim toho víc neukážu, že máme jenom jeden správný lístek a ten druhý je při troše dobré vůle taky použitelný, tak řekli počkejte, my jsme počkali, a ejhle – čtyřlůžkové kupé bylo jen pro dva. Byl tam i větrák, ten se často používal, mohli jsme otevírat okna (to ve vlaku do Moskvy nebylo), zkrátka docela paráda.

Ještě jsme zhodnotili pobyt v Moskvě a s uspokojením jsme konstatovali zdařilost celého dne.

Vlak občas stavěl, říkali jsme si, že by už nikdo přistupovat nemusel a taky nikdo nepřistupoval, jenom na těch nádražích bylo vždycky plno prodavačů mléka, chleba, ovoce, zeleniny, svetrů, košil, hrnců, hrnečků, panenek a ještě dalšího zboží.

My jsme neodolali jenom v Permu, kde jsme zakoupili mléko.To už jsme byli jeden den od Moskvy.Dva dny od Moskvy byl Išim a Barabinsk a tři dni Krasnojarsk. Byli jsme plni očekávání Irkutska, protože průvodčí nám poskytnul zcela zkreslující informaci o příjezdu vlaku do tohoto města. Když jsme už viděli,že do Irkutska dorazíme o den později, než průvodčí říkal, šli jsme zdrcující zprávu zajíst do jídelňáku. Nevěděli jsme pořádně kolik je hodin, podél trati byly hodiny s moskevským časem, ale ten se do tamějších podmínek vůbec nehodil, v šest večer už byla tma a ve dvě ráno už bylo světlo, no bodejť ne, když místní čas se tam lišil tři hodiny od moskevského.

Měli jsme nějaké zpoždění, průvodčí k tomu přihlížel a vypočítal, teď už zcela jistě správně, že v Irkutsku budeme ve tři ráno moskevského času. Měli jsme strach, aby jsme nezaspali, ale sousedi ve vedlejším kupé byli samá ochota, prý nás vzbudí, jedna Ruska říkala, že má budík, že se nemusíme bát, jedna Číňanka šla ještě říct průvodčímu, aby nás raději vzbudil sám.

Ten bambula asi neměl přehled o ničem, vzbudil nás už ve dvě moskevského (pět místního), tak jsme vyhlíželi, teď už to bude na každou chvíli, no pořád to ale nebylo, za pár hodin přišla Holanďanka z kupé od vedle, divila se, když jsme jí řekli v kolik nás ten vrták vzbudil, protože do Irkutska jsme přijeli až v 11 hodin místního.

Vyběhli jsme z vlaku, hodili krosny do úschovny a kudy teď k Bajkalu, snad nějakým autobusem,před nádražím byly nějaké zastávky, stála tam paní, která měla v ruce kotě, pořád ho muchlala, přikrývala ručníkem, kotě strašně mňoukalo, tak se té paní ptám, jak se dostaneme do Listvjanky, to měla být první vesnička u Bajkalu, paní říká buď autobusem, nebo na raketě, na parníčku Raketě. My tedy hned, že raději na Raketě, paní říká, tak to je teda šestnáctka, poojedete se mnou.

Chyba byla, že bylo asi půl dvanácté a jak to ta paní v Irkutsku už znala, v tenhle čas moc autobusů nejezdí, protože řidiči si dávají oběd a až tak v jednu hodinu se zase rozjíždí. Za chvíli ale jeden jel, šestnáctka to teda nebyla, ale museli jsme využít toho, že vůbec něco jede,dojeli jsme do centra, vystoupili a na tu šestnáctku jsme čekali skoro hodinu.

Autobus přijel, navalila se tam spousta lidí, my jsme stáli vzadu a pozorovali perfektně propracovaný systém prodeje lístků. Lístky se totiž prodávaly těsně za řidičem a lidi co stáli vzadu posílali přes celý autobus peníze a zepředu se jim vracely lístky. Každý, přes koho ty peníze a lístky šly, nevěděl, komu to vlastně kupuje, ale pamatoval si, kdo mu podal peníze, tak tomu zase podal lístky a tak to šlo zezadu dopředu a zepředu dozadu. Paní s kotětem se nemohla dost dobře držet, když musela jednou rukou mačkat to zvíře, tak nad tím dlouho nepřemýšlela, nějaké ženské co seděla, hodila na nohy ručník, posadila tam kotě a milá paní, teď mi tu potvoru pěkně hlídejte, když si tady tak sedíte. A paní hlídala.

Přistoupily dvě dámy s malými dětmi a zase bez velkých řečí si sedící účastníci přepravy rozebrali ty jejich kvítka. Jestli při vystupování si mámy braly ty svoje děti, nebo si je braly, jak jim to kdo podal a snažily se zachovat jenom původní počet, nevím, ale paní s kotětem, když vystoupila, měla toho samého Mourka, jako když nastupovala. Možná to bylo taky tím, že víc koťat se v autobusu nepřepravovalo.

Přístav byl obehnán vysokým plotem, ale paní s kotětem věděla, kde je vylomená tyč a tudy do přístavu chodili všichni. Koupili jsme lístky, v kase nám poradili, že do Listvjanky to nic není, pořádně Bajkal uvidíme až z další zastávky - Bolšije Koty, tak jsme si cestu zaplatili až tam. Ze začátku Bajkal vypadal jako Lipno, nebo Orlík, ve skutečnosti to ještě nebyl Bajkal, ale řeka Angara, která z Bajkalu vytéká. Opravdové jezero to skutečně stálo za zhlédnutí.

Říkali jsme, to bude vykoupáníčko, v Bolšich Kotech byla konečná a loď odtud plula zase zpátky, rychle jsme skočili do čisťounké vody, ale jéjej - voda byla trochu studená, mě se zdálo, že není studená, ale dost ledová, aspoň jsme se osvěžili.

Když jsme pluli zpátky, loď měla poruchu, druhá loď nás musela vzít do vleku a v jednom přístavu jsme přestoupili na další loď, s kterou už jsme dopluli do Irkutska bez zvláštních příhod.

Došli jsme na nádraží, před nádražní budovou posedávali, nebo polehávali nepříliš přívětivě hledící občané, ty pohledy byly jenom pro otrlejší povahy, slabší povahy se hroutily, říkali jsme, to by byl zážiteček, noc na nádraží, dali jsme si pivko a rožněné maso a šli na vlak do Ulan-Ude. Měli jsme jenom lístky, lehátkovou, nebo lůžkovou místenku jsme postrádali.

Přijel vlak, zkouším to u jedné průvodčí, ta mě raději poslala za náčelnicí, tak jsme to zkoušeli u ní, když viděla, že máme jenom kupónovou jízdenku, tak hned, že to nejde a že si musíme zaplatit znova lístek, to že má dělat Inturist, tak říkám, no jo, ale tam už měli zavřeno a ona že by to teda vzala, ale protože je to psané latinkou, tak to nemůže přečíst, tak jsem se ptal, kolik by to stálo.

Víte vy kolik by to stálo, rozkřikla se, samozřejmě jsme nevěděli, to by jsme se předtím neptali a ona zakřičela nějakou sumu, v přepočtu asi padesát korun pro jednoho, říkal jsem si, to vůbec není zlý, ale před ní jsem se strašně divil jaká je to drahota a vždyť my ten lístek máme, jenom si připlatíme na kupé a ona že to teda ne, šli jsme za ní do vagónu a tam nějak změkla, napsala průvodčím ve druhém voze, aby nám dali místo podle našich lístků a ještě říkala nevím, nevím, jestli budou umět přečíst, co na těch lístcích stojí, ale bude to jenom lehátko. Nic jsme neplatili, šli jsme kam nás poslala, tam když viděli lístek od náčelnice, ani jízdenku vidět nechtěli, ještě nám dali vybrat místo, to zase tak velká výhoda nebyla, protože všechna místa v lehátkovém voze si jsou poměrně dost podobná, ale aspoň to z jejich strany vyznělo jako snaha. Docela dobře jsme se vyspali a v půl osmé ráno jsme už byli v Ulan-Ude.

Měli jsme zajímavý nápad, jak předejít kolizím se železničním personálem, konkrétně s průvodčími, a to takový, že si normálně koupíme jízdenku u kasy. Málem nás odradila fronta, ale řekli jsme si, že řádná jízdenka za to stojí, tak jsme si ty dvě a půl hodiny počkali. U okénka říkám, jak to chceme, lůžko až do Ulanbataru, lístek jenom ze Suche-Bator do Ulanbataru, ženská u kasy mě bez zájmu vyslechla a poslala o patro výš do Inturistu. Tam jim to zase zdlouhavě vysvětluji, ale úřednice byla dost strohá, řekla jenom lůžko do Suche-Batoru, to je patnáct dolarů pro jednoho. Dál už jsem se neptal, kolik by to dělalo celkem, míň určitě ne a už jsem se těšil, jak si zase popovídám s průvodčí.

Do odjezdu vlaku zbývalo dost času, tak bylo třeba absolvovat prohlídku města, hned před nádražím měli krásný pomník srpu, kladivu a hvězdě, jinak město na nás velký dojem neudělalo, žádný historický střed, taková rozvrtaná díra s panelákama.

U toho města, jak jsme se později dozvěděli, je buddhistický chrám, jediný v Rusku, ale to jsme nevěděli, tak jsme ho neviděli. Ten den se zrovna prováděla měnová odluka od ostatních zemí rublové zóny, od příštího dne měly platit jenom bankovky natištěné v roce 1993, už bez portrétu Lenina, tak ty staré už někde brát nechtěli, někde je ještě brali, zkrátka malý zmatek.

Šli jsme do restaurace, tam to bylo dost příšerný, na židli vedle nás seděla kočka, říkal jsem, to snad není možný, tady jsou lidi snad nemocný kočkama (vzpomněl jsem si na paní v Irkutsku), dali jsme si polévku a salát, vypadalo to dost špatně, ale chutnalo to ještě hůř, byli jsme rádi, když jsme restauraci opustili a šli na vlak.

Vláček měl tři hodinky zpoždění, teď už konečně přijíždí, nastala ta dlouho očekávaná chvíle dohadování s průvodčíma, ale tady to šlo nějak lehce, na pomoc jsme si vzali dvacetidolarovku a ta opravdu pomáhá dost vydatně, pořídili jsme za ni všechno komplet pro oba až do Ulanbataru, spokojeni jsme byli my i průvodčí, která si o ni řekla.

Byli jsme v kupé s jedním mongolským klukem a jeho mámou, to byla doktorka, ale něco pašovali, před hranicí pořád přendavali věci, začali jíst ty svoje pochoutky, v kupé byl takový smrad, že v tom ani padnout nešlo.

Na hranici Nauški - Suchbatar jsme čekali víc jak pět hodin, jak ve vlaku chodili celníci, to byla fraška, Mongolové jim strkali peníze, aby toho tolik neviděli, no bylo to celý zkorumpovaný, pravda je, že ti obchodníci jsou z toho pašování živi a celníci si rádi vylepší svůj skromný plat státního úředníka. Jeden Mongol říkal, že takhle jezdí do Moskvy dost často, deset dní je na cestě a deset dní doma a jede se znova, když se mu to líbí, tak ať si to dělá jak chce.

Ráno jsme viděli krásné hory, pastevce ve stepi, jurty, stáda dobytka, země byla skoro liduprázdná, ale pohled to byl pěkný. Když jsme přijeli k Rudému bohatýru, tak lze totiž říkat Ulanbataru česky, tak ty Mongolové, že nám poradí, dali nám číslo telefonu, kdyby jsme něco potřebovali, naštěstí na nádraží měli dost naspěch, tak jsme si mohli od nich oddechnout, vyrazili jsme do města, Ulanbatar je dost rozlehlý, od nádraží je všude daleko. museli jsme zjistit odjezd nějakého dopravního prostředku do Číny, protože v Mongolsku jsme měli jenom trnzitní vízum na 48 hodin.

Chytli jsme tam dva Mongoly, kteří uměli dobře rusky, ty se ptali na autobus i na vlak, buď to jelo moc pozdě, až za tři dni, nebo hned odpoledne, nemohli jsme se moc rozhodovat, museli jsme ject vlakem odpoledne, šli jsme na nádraží, kupuji lístky, z peněženky vyndavám osmnáct dolarů, už mě v ní nic nezůstalo, jenom dvě stě starých rublů, strkám ji do kapsy a ve vlaku zjišťuji, že nějaký lump mi ji nenápadně uzmul. Zas tak velká ztráta to nebyla, v přepočtu asi šest korun a samozřejmě peněženka k tomu.

Ten vlak, to bylo úžasný, byl lehátkový, ale prodávali jenom jízdenky, tak ty lidi ve vlaku se prali, strkali a nadávali si, jenom aby urvali pro sebe postel, říkal jsem si, to je beznadějný, ale ten kluk, co s námi chodil a za nás se ptal, měl známýho průvodčího, ten nás vzal k sobě do kupé, nikdo nás tam neotravoval, protože ten průvodčí nás tam vždycky pečlivě zamknul, mohli jsme si udělat i čaj, idylka to teda nebyla, ale ve srovnání s tím, co by jsme zažili na volném prostranství s běžnými pasažéry, to podstatný rozdíl přece jenom byl.

Vlak jel neskutečně pomalu, pořád zastavoval, mělo to výhodu v tom, že jsme Mongolsko neviděli jen tak z rychlíku, ale krajinu i step jsme mohli vychutnat podle libosti, projížděli jsme kolem jurt, někdo nám dokonce i zamával. V noci to bylo trochu stísněné, když tam šli spát průvodčí, ale jak říkám, nejmíň desetkrát lepší než vně kupé.

Na mongolsko-čínskou hranici jsme přijeli v deset ráno, hraniční měst Dzamin Uud v nás zanechalo silný dojem, vypadalo to jako malá oáza v poušti, pár mizerných domků a samý písek kolem, když jsme šli pro vodu, tak studnu museli odemknout, to bylo jenom pro vyvolené a také pro nás, naši průvodčí nás posadili do vlaku směr Čína, byli jsme v kupé zase s Mongolama.

Průvodčí si mě zavolal a najednou z ničeho nic chtěl po mě deset dolarů za nezištnou pomoc, kterou nám poskytoval celou cestu z Ulanbataru až sem, dost mě to překvapilo, vrátil jsem se do kupé a ten Mongol, co tam byl s námi se hned ptal, co po mě průvodčí chtěl, tušil, že chtěl prachy, tak mu říkám, velice bystrý postřeh, chce deset dolarů, tak on hned za ním vyběh, něco mu říká a milej průvodčí se sebral a už jsme ho neviděli, ani rozloučit jsme se nestačili, dokonce jsme mu nestačili vyřídit ani poděkování za slušný zacházení.

Ty Mongolové v kupé to byli manželé, měli namířeno do Pekingu, když jsme jim řekli, že se naše cesty až do toho hlavního čínskýho města asi nerozdělí, tak byli dost ochotný, říkali, že v Číně už párkrát byli, že nám poradí, jak to jenom půjde. Museli jsme ještě zaplatit za lístek za přejetí hranice do Erenhotu, to byla docela pálka, pro dva to stálo dvacetčtyři dolary, ale ty Mongolové říkali, že do Pekingu je lepší ject z Jiningu než z Erenhotu a že za lístek nebudeme muset nic platit. To jsme taky nemuseli, přišel mongolský průvodčí a říkal, že nám dá jeden starej lístek, to kvůli kontrole při výstupu z vlaku, v Číně se totiž lístky kontrolujou čtyřikrát, jednou při příchodu na nádraží, podruhý při vstupu do vlaku, potřetí ve vlaku a počtvrtý při odchodu z nádraží. Ten starej lístek, to byl jenom obal z kupónový jízdenky,uvnitř nebylo nic, jenom propiskou napsáno šedesát dolarů. Byli jsme rádi, že jsme ten lístek pořídili levněji než nejlevněji, tak jsme průvodčímu dali pěkné poděkování.

Na hranici nejvíc času zabrala výměna kol, čínský celníci nás odbyli kupodivu dost rychle a už jsme byli v té dlouho očekávané Číně a čemu jsme pořád nevěřili, tak tomu jsme najednou museli uvěřit, vylezli jsme z vlaku, náš spolucestující říkal, aby jsme si vyměnili pár dolarů na čínskou měnu, tak jsem jich vzal patnáct a on to se mnou šel směnit kousek za nádraží. To bylo překvapení, všude plno kol a rikši, pokřikovali, jestli nechci svézt, v nádražní čekárně byl obrázek přeškrtnutýho chlapa jak plive, neboli plivati úředně zakázáno, samé čínské znaky, uprostřed kterých jsme byli úplně negramotný, připadal jsem si jako v úplně jiným světě, no to jsem taky koneckonců byl.

Nasedli jsme do vláčku, který byl tažený parní lokomotivou a ujížděli jsme hlouběji do nitra říše středu. Dva spolucestující z našeho vagónu měli trochu smůlu, odběhli si asi dál a milej vláček na ně nečekal, naopak oni museli čekat na další. S nimi, a teď vlastně bez nich, jela mongolská učitelka a nijak nadšená tou příhodou nebyla, kupodivu.

Naši Mongolové si udělali nudlovou polévku, taky nám dali ochutnat, ale trochu ji pokazili tím, že do ní nakrájeli nějaké sušené maso pro zchutnění, pravda je, že chuť to od toho masa dostalo, však dost zvláštní. I tak jsme polévkou nepohrdli, přišla nám docela k chuti. To už se blížíme k Jinanu a už přijíždíme na nádraží, je půl druhé ráno, vystupujeme spolu s našimi mongolskými přáteli i s opuštěnou učitelkou, ukazujeme lístky, které jsme dostali od průvodčího, u východu nám je odkejvli a my jsme šli na nádraží.

I když byla taková pozdní hodina, nebo naopak časná, jak se to vezme, na nádraží byly otevřené všechny krámky, náš Mongol nám koupil něco k snědku a my jsme se uvelebili mezi jejich zavazadla k spánku. Nádražní budova, nebo spíš čekárna, to byl děs, na zemi polehávali na rákosových matracích nějací žebráci, zarostlí a špinaví úplně strašným způsobem, pobíhali tam malé děti, které měly kalhoty prostříhnuté vpředu a vzadu, aby při chození na záchod se nezdržovali s rozepínáním a zapínáním. Jak jsme za chvíli viděli, dětičky na žádný záchod nechodily, všechno odbyly v čekárně, rodiče je ještě chválili. Bílou tvář asi ty Číňani nevidí moc často, protože způsob, jakým se o nás zajímali, to by dokázalo zničit kdekoho, seběhli se kolem nás, nemožně tupě na nás civěli, říkal jsem si, vás by ze zvědavosti vyléčila bambusová hůl, bohužel tomu nerozuměli.

Mongolové už nějak zjistili, že za chvíli jede vlak do Pekingu, tak jsme šli koupit lístky, ale u kasy na nás ženská chtěla, že když jsme cizinci, aby jsme platili cizinecký lístky za cizineckou cenu cizineckými penězi. Ty jsme bohužel neměli, Mongolové zkoušeli říct ještě nějakému vojákovi, aby nám je koupil on, ale ten byl naprosto natvrdlej, tak nezbývalo, než se vrátit mezi čumily do čekárny a čekat do rána. Už jsme spali a Mongolové mezitím našli nějaký nocleh, mělo to ale háček, přišli policajti a že na nocleh nemůžeme, protože spolu nemůžou spát různopohlavní jedinci. Mongolové namítali, že jsou manželé, jenom učitelka s druhým Mongolem a my jsme namítat nic nemohli, stejně se veškeré námitky okamžitě po jejich vyslovení zamítaly. Zase se to neobešlo bez houfce čumilů, pro ty to byl zážitek, policajti si přišli pro bělochy, naštěstí po odchodu státních orgánů došlo zase k uklidnění a my jsme mohli ulehnout mezi zavazadla.

Ráno jsme šli vyměnit dolary na ty cizinecký peníze, v Číně známé jako efisy nebo FEC (foreign exact certificat). Banka nebyla daleko od nádraží, doprovázel nás nějaký čínský Mongol, který ukazoval co a jak. Protože jsme byli ve Vnitřním Mongolsku, těch Mongolů tam bylo docela dost, uměli čínsky i Mongolsky a to právě našim přátelům vyhovovalo. Často tam byly i dvojjazyčné nápisy - čínským písmem a mongolským, to ale není azbuka, to je staromongolské písmo, tomu ani Mongol z Mongolska nerozumí.

Ulice k bance dost dobře vystihovala skutečnost, že už nejsme v západní civilizaci - nějaký kluk byl toho názoru, že před krámem na ulici je záchod, byl to teda jenom chodník, ale klukovi to bylo jedno, aspoň si utřel zadek papírem, na takový hygienický pravidlo teda dbal, o kousek dál před restaurací stahovali vlčáka, určitě z něj udělali v té hospůdce nějakou dobrotu. Škoda, že jsme odjížděli, jistě by jsme zašli. Náš mongolský přítel, i když v Číně nebyl poprvé, se pořád divil a říkal, že Číňani to že je „takoj bezkulturnyj narod“, říkal jsem si, že v Mongolsku by se taky leccos našlo, ale čím jsem byl v Číně déle, tím víc jsem mu dával za pravdu, protože Číňani to jsou prasata, miliarda prasat v jedný zemi. Samozřejmě všichni takoví nejsou, ale Číňanů je taky o trochu víc než miliarda. Šťastně jsme vyměnili peníze, náš Mongol chtěl tomu čínskýmu Mongolovi za poskytnuté služby dát deset juanů od cesty, ale ten si je za žádnou cenu vzít nechtěl a taky nevzal.

Už zbývalo jenom se rozloučit s učitelkou, která musela čekat na ty opozdilce, kterým ujel vlak a jít. Na peróně byla vzorně vyrovnaná řada cestujících, železniční personál frontu pořád vyrovnával, přisupěl vlak, protlačili jsme se dovnitř, bylo úplně narváno, tak nezbývalo nic než stát. Za chvíli se uvolnilo pár míst, tak jsme si mohli dopřát přepych posazení se.

Pořád jsme byli centrem pozornosti pro naše spolucestující, ale i oni nás dost zajímali, téměř všichni neustále něco jedli a co zbylo bez rozpaků házeli na podlahu, vrstva slupek od ovoce a od slunečnicových jadýrek se nezadržitelně zvyšovala, trochu mezi to ještě plivali a prokládali to zbytky jídel a samozřejmě i nápojů. Když množství této směsi dosáhlo hraničního bodu, že ani průvodčí se na to nemohl dívat, vzal koště a začal zametat, všichni mu dělali místo. Během naší cesty k tomu zametání došlo celkem čtyřikrát.

Řekli jsme si, že musíme taky poznat čínskou kuchyni, když jsme v Číně a zašli jsme si do jídelňáku. Naservírovali nám skutečné čínské jídlo, přihodili hůlky a můžete jíst. Tušili jsme, že to bude trochu jiné než se lžící nebo s vidličkou a nožem, ale vzhledem k tomu, že to byl náš první pokus, obstáli jsme se ctí. Vrátili jsme se na místo a zase jsme byli zahrnováni pozorností, pořád mě někdo nabízel cigarety, kdybych je všechny vykouřil, tak by mě to úplně zničilo, když tedy ne cigarety, tak nám aspoň koupili ty jejich jadýrka, dostali jsme nějaká jablka, jeden Číňan koupil tři nanuky (vedle nás seděla Francouzka) pro osvěžení, ale ta Francouzka už měla těch dárků plný zuby, tak říkala, že ho nechce, ten Číňan se pořád usmíval, ona ten nanuk vzala a nabízela ho nějakým dětem, ty si ho vzít nechtěly, to už ji dopálilo, tak milej nanuk vyhodila z okna k údivu všech a s dárečkama měla pokoj.

Mimo hezkých hor a rýžových polí jsme uviděli z vlaku poprvé Velkou zeď jak se vine po pohořích, ale nevypadala vůbec majestátně, vypadala dost žalostně, byla rozpadlá, rostly z ní stromy, ale i když ji takhle nahlodal čas, přece jen v ní bylo trochu hrdosti a my jsme ji museli obdivovat a dívat se na ni s úžasem, když zastavil vlak a mohli jsme se k ní přiblížit, vždyť to je ta slavná Velká zeď, vždyť ji vidíme na vlastní oči.

Máme trochu zpoždění, do Pekingu přijíždíme až v osm, už se stmívá a my pokud nechceme spát na nádraží a to my nechceme, musíme najít nějakou střechu nad hlavou. V průvodci nás zaujala z nabízených hotelů a jiných přístřešků možnost ubytování v Pekingské universitě.