Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- bukovinski [2025/10/19 19:49] – cesty
+++ bukovinski [2025/10/19 19:54] (aktuální) – cesty
@@ Řádek 33: / Řádek 33: @@
 Léto 1965 strávil o. Vladislav v Polsku, kde vedl intenzivní život, setkával se s příbuznými, četnými přáteli, farníky a kněžími z Lucku, spoluvězni. Často navštěvoval kardinála Karola Wojtyłu.
-V zimě 1967–68 podnikl cestu do Tádžikistánu, kde „nepracoval méně, nýbrž naopak stále více“. Intenzivně zpovídal, vyučoval, dodával naději. Mezitím se jeho zdravotní stav zhoršoval (potíže se srdcem, nezhojené rány na nohou). Byla to jeho poslední misijní cesta. Ve svých „Vzpomínkách na Kazachstán“ o. Vladislav napsal: „Nikdy jsem si nevyčítal, že se příliš honím nebo riskuji, a někdy jsem naopak vážně pochyboval, zda jsem v jednotlivých situacích nebyl příliš vypočítavý či opatrný, nedostatečně spoléhající na
+V zimě 1967–68 podnikl cestu do Tádžikistánu, kde „nepracoval méně, nýbrž naopak stále více“. Intenzivně zpovídal, vyučoval, dodával naději. Mezitím se jeho zdravotní stav zhoršoval (potíže se srdcem, nezhojené rány na nohou). Byla to jeho poslední misijní cesta. Ve svých „Vzpomínkách na Kazachstán“ o. Vladislav napsal: „Nikdy jsem si nevyčítal, že se příliš honím nebo riskuji, a někdy jsem naopak vážně pochyboval, zda jsem v jednotlivých situacích nebyl příliš vypočítavý či opatrný, nedostatečně spoléhající na ochranu Boží Prozřetelnosti… Vždyť jsme kněží Ježíše Krista!... Vždyť jsme byli vysvěceni ne proto, abychom šetřili sami sebe, ale proto, abychom – je-li třeba – dávali své duše za Kristovy ovce.“
+Září–prosinec 1969 strávil o. Vladislav opět v Polsku, ale s myšlenkou na své farníky zanechané v Karagandě odmítl zůstat na Vánoce ve vlasti a dal přednost Vánocům „mezi svými“. Prosinec 1972 – duben 1973 – doba třetí, poslední návštěvy v Polsku. Kvůli zhoršujícímu se zdraví musel o. Vladislav strávit 2 měsíce v nemocnici v Krakově. Tentokrát prožil Vánoce s příbuznými – poprvé a naposledy od doby, kdy z Polska odešel. Jeho oteklé nohy (cca 25 cm) byly pokryty ranami, kvůli nimž nebyl schopen práce. Přesto rozhodně odmítal zůstat v zemi, protože „i nemocný kněz, ba i chromý, je povinen pracovat“. O Velikonocích se o. Vladislav vracel do Karagandy. Od té doby sloužil sv. mše vsedě. Zdravotní stav, navzdory léčení v Krakově, byl natolik chatrný, že ho domácí nosili na židlích, pomáhali mu. V srpnu 1974 se přestěhoval do domu Terezy Bility, vdovy s neprovdanou dcerou.
+Zanedlouho odjel na Ukrajinu ke svému příteli Josefu Kučinskému, kde nabíral sil. Když mu navrhli zůstat na Podolí, odpověděl: „Ne. Chci být spolu se svými farníky. A když už nejsem schopen dělat to, co běžný kněz, mohu pro ně být svou slabostí, tím, že trpím, a modlitbou. Pak si můžeme navzájem pomoci.“ Jeho stav se stále zhoršoval. Z nohou mu neustále vytékala voda. O. Vladislav už nevstával. Ale ještě sloužil mše: „Chci vám ještě posloužit, třeba i ze svého pokoje, dokud jen trochu mohu,“ říkával.
+. listopadu odsloužil poslední sv. mši a přijal z rukou svého přítele, biskupa Alexandra Chiry, svátost posledního pomazání; poté byl přenesen do nemocnice.
+. prosince jej navštívilo několik farnic. Při loučení je o. Vladislav požádal o růženec, který ležel na jeho stolku. Na něm se modlil až do samého konce. V 5 hodin ráno 3. prosince, v důsledku krvácení z ucha a nosu, nastala smrt.
+Pohřbu o. Vladislava se účastnily stovky lidí, několik kněží, mimo jiné z Ukrajiny, a také duchovní jiných vyznání. Všichni chtěli doprovodit na poslední cestě Apoštola Kazachstánu, jak mu říkali. Otec Vladislav byl pochován na obecním hřbitově. Roku 1992 byly jeho ostatky umístěny u katedrály sv. Josefa a roku 2008 byly ostatky o. Vladislava a biskupa Alexandra Chiry znovu pohřbeny uvnitř chrámu. Tam spočívá dodnes, obklopen péčí a památkou věřících.

Cestovatelské stránky

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Rozdíly

Nástroje pro stránku